Délkový růst těla je zajišťován řízeným dělením jedné vrstvy buněk růstových chrupavek kostí. Celkový růst těla neprobíhá v průběhu života jedince rovnoměrně, a také růst jednotlivých částí těla, orgánů a tkání vyvolaný dělením tkáňových buněk, není stejně rychlý. Aby bylo tělo souměrné, je nutné udržovat rychlost růstu v určitých vzájemných vztazích - proporcích. To je zabezpečováno souhrou řídících a regulačních mechanismů působících jak v rámci celého organismu, tak na úrovni jednotlivých tkání a orgánů. (Znalost těchto řídících mechanismů je zatím malá.)

Do délky roste nejrychleji člověk v prvním roce života. Pak následuje zpomalení rychlosti růstu, které trvá až asi do sedmého roku, kdy se růst mírně zrychluje. Třetí zrychlení růstu odpovídá počátku dospívání (puberty).

U tohoto zrychlení se již projevuje rozdíl v průběhu dospívání u chlapců a u dívek. Zrychlení růstu (akcelerace růstu) u dívek nastává již mezi 12. - 13. rokem a dříve se zastavuje (menší výška žen); u chlapců se růst obvykle zrychluje až kolem 14. - 15. roku. Delší trvání puberty a tedy i růstu se u chlapců projevuje i ve větší výsledné výšce těla. U dívek končí růst v sedmnácti letech, u chlapců kolem dvaceti let. Ve stáří (asi od 60 - 75 let) dochází k mírnému poklesu skutečné tělesné výšky, které je způsobené hlavně snížením výšky meziobratlových plotének a ohnutím páteře.

Biologicky závažným faktorem je celkové zrychlení vývoje a růstu lidské populace. Tato akcelerace růstu je v Evropě zaznamenávána již více než sto let. Jen od konce 19. století se v našich zemích průměrná výška dospělých mužů zvýšila o 7cm a u žen o 5cm. Toto zrychlení patrně souvisí se změnami kulturní a hygienické úrovně životního a pracovního prostředí a se změnami ve složení potravy, kde přibývá obsah bílkovin. Celá otázka je ale mnohem složitější a nejsou známy všechny faktory, které zrychlení růstu vyvolávají a ovlivňují. Na celém růstovém zrychlení se nejvíce podílí zrychlení v období dospívání, které vrcholí mnohem dříve. Např. u dnešních dívek začínají menstruační cykly (i když většinou bez ovulace) již před 13. rokem (12.2). Jde tedy o urychlení procesu dospívání o jeden a půl roku za posledních 70 let. Se zvětšením výšky se zvětšuje i průměrná hmotnost těla.

Zdá se, že růstový potenciál naší populace byl vyčerpán a v posledním desetiletí je růstová akcelerace již minimální.

Intenzita růstových a tvarových změn jednotlivých částí organismu není stejná. Orgánové soustavy: nervová, dýchací, oběhová, vylučovací a pohlavní, narůstají různou rychlostí.

Během růstu se mění i proporce těla. Původně větší velikost hlavy novorozence proporčně vyrovnává zrychlený růst trupu a délky končetin. (Obr. 3. 1.) Jak je vidět již u dětí předškolního věku, zmenšuje se i zjevný nepoměr mezi malou obličejovou a velkou mozkovou částí lebky. Mění se také poměr mezi velikostí některých orgánů. (Např. zmenšení brzlíku a rychlý růst pohlavních žláz a orgánů v pubertě.) Také rozdělení tekutiny v těle je jiné u dítěte, kde většina vody je v tkáňové, tj. mezibuněčné tekutině a u dospělého člověka, kde převládá voda v buňkách.

Všechny růstové změny, sledované anatomickými metodami (měřením, vážením apod.) mají základ ve změnách látkové výměny tkání, do jejíhož řízení významně zasahují genetické faktory, některé hormony (např. růstový hormon), faktory výživy, atd.

Mechanismy těchto regulací jsou nejen velmi složité, ale většinou i málo známé. Jejich poznání by mělo obrovský význam pro možnost cíleného řízení růstu a vývoje organismu, obnově tkání (hojení ran) a léčení růstových poruch.

Výsledkem vývoje a řízeného proporčního růstu tkání a orgánů je dospělé lidské tělo. K anatomickému popisu těla, uložení orgánů a k vyjádření jejich vzájemného vztahu, i k zachycení poměrů pohybujícího se těla, je zapotřebí vycházet z dohodnuté anatomické normy, která by vyhovovala pro popis jakékoliv polohy těla a jeho částí (např. i těla ležícího pacienta).