Podněty vedoucí k rytmickému smršťování srdeční svaloviny vznikají přímo ve zvláštním typu srdeční svaloviny - v převodním srdečním systému, který vzruchy vzniklé v uzlících převodního systému rozvádí ke svalovině komor a síní.
Klidový srdeční rytmus určuje sinusový uzlík. Než je impulz vzniklý v oblasti horní duté žíly, převeden na stěnu pravé komory a odtud raménky převodního systému na Purkyňova vlákna komorového myokardu, dochází k časovému zpoždění (asi 0,06 sec.). Již stavbou převodního systému je tak zabezpečeno určité zpoždění v rozvodu vzruchu srdeční svalovinou, což má za následek postupné smršťování síní a komor - sled systol a diastol.
Mezi sinusovým a atrioventrikulárním uzlem bylo prokázáno také přímé spojení vlákny stejné stavby jakou má převodní systém. Tato vlákna (tzv. trakty) jsou schopná rozvádět vzruchy ze sinusového uzlíku mnohem rychleji než vlastní svalovina síní a vyvolávat dráždění atrioventrikulárního uzlíku v krátkých intervalech. Kombinace rychlého a pomalého vedení mezi síněmi a komorami je jedním z regulačních mechanismů srdečního rytmu.
Srdce má několikastupňový regulační systém zajišťující pravidelnost srdečního rytmu, následnost systol a diastol síní a komor a schopnost srdečního svalu přizpůsobovat srdeční akci měnícím se potřebám organismu. Jak již bylo uvedeno, základní regulační mechanismus je obsažen již ve stavbě převodního systému, kde doba nutná pro rozvod vzruchu celou délkou převodního systému je již sama regulačním faktorem.
Další regulační mechanismus je zajišťován buňkami sinusového uzlíku, mezi nimiž probíhají četné cévy. Buňky uzlíku jsou těsně přiloženy k vnějšímu povrchu cév a jsou schopny reagovat na tlak cévní stěny, měnící se podle průsvitu těchto cév. Při rozšíření cév (v diastole) dojde k podráždění buněk uzlíku, které vyšlou proud vzruchů ke svalovině síní a komor, vyvolávající systolu síní a komor. Při systole svaloviny síní jsou zúženy i cévy sinusového uzlíku a buňky uzlíku nejsou proto aktivovány.
Vyšší stupeň regulačních mechanismů představují u srdce orgánové (autonomní, vegetativní) parasympatické a sympatické nervy. Srdce dostává parasympatická vlákna z bloudivého nervu (nervus vagus), a sympatická vlákna z krčního sympatiku.
Orgánové (autonomní, vegetativní) nervy dělíme podle chemické látky, která se uvolňuje na jejich zakončení. Na koncích tzv. sympatických vláken se uvolňuje adrenalin, na zakončení tzv. parasympatiku acetylcholin. Sympatická a parasympatická vlákna inervují hladké svalstvo stěny cév a orgánů.
Dráždění parasympatických vláken bloudivého nervu vyvolává zpomalení srdeční akce, dráždění sympatiku působí zrychlení srdeční akce.
Orgánová vlákna vytvářejí i pleteně kolem věnčitých tepen zásobujících myokard. Sympatická vlákna navozují spíše rozšíření věnčitých tepen. Přímý účinek parasympatiku na svalovinu koronárních tepen je nejasný a jeho vliv (obvykle popisovaný jako konstrikční) nebyl přímo prokázán. (Blíže viz kapitolu o autonomním nervovém systému.)
S oběma typy vegetativních vláken probíhají i senzitivní vlákna, která vedou údaje o napětí ve stěně srdce a cév do centrálního nervového systému. Tyto údaje jsou nezbytné pro vzájemnou souhru sympatiku a parasympatiku. Zároveň jsou těmito vlákny vedeny bolestivé podněty.
Regulační mechanismy představované u srdce autonomními nervy, upravují srdeční činnost podle měnících se nároků organismu a podle jeho zatížení. Bez autonomních nervů je sice srdce schopno zajistit klidovou akci, není však schopno se vypořádat s většími výkyvy v zatížení cirkulace.