Látková výměna srdečního svalu
Výživa srdečního svalu je uskutečňována krví, přiváděnou koronárními (věnčitými) tepnami, které jsou prvními větvemi aorty.
Větve obou věnčitých tepen vytvářejí obrovské kapilární sítě, svědčící o mimořádně vysokém metabolismu srdečního svalu. (Na jeden svalový trámec srdečního svalu připadá jedna kapilára.)
Přes mnohonásobné propojení kapilárních sítí se koronární tepny chovají jako konečné; tj. uzávěr tepny nebo její větve vede k nedostatku kyslíku a k rozpadu příslušné části svalu, k infarktu myokardu.
Žilní krev odtéká žilami srdečního svalu do pravé síně.
Z fyziologického hlediska je průtok krve věnčitými tepnami i způsob prokrvení myokardu obdobný jako u jiných svalů. Rozdíl je pouze v kolísání průtoku krve věnčitými tepnami. Kolísání je vyvoláno rytmickými stahy srdečního svalu, který stlačuje a uvolňuje stěny koronárních cév. V diastole se proto prokrvení srdečního svalu výrazně zlepšuje. Objem krve protékající věnčitými tepnami je značný, zvláště v silné svalovině levé komory. (V klidu protéká 100 gramy srdeční svaloviny levé komory asi kolem 80ml krve za minutu.) Zásobení myokardu krví je regulováno především množstvím kyslíku ve svalovině srdce. Klesá-li množství kyslíku ve svalu, zvyšuje se průtok krve ve větvích věnčitých cév, které se rozšiřují. Rozšíření cév je vyvoláno nejspíše látkami, které se uvolňují v kyslíkem nedostatečně zásobené srdeční tkáni. Regulace průtoku krve věnčitými tepnami se účastní i autonomní nervy, ale význam této inervace je za běžných fyziologických podmínek zřejmě podružný.
Energie potřebná pro udržení srdeční činnosti se při obvyklém zatížení srdce uvolňuje v srdečním svalu z glukózy (asi 35% spotřeby) a z kyseliny mléčné. Asi 60% energie poskytují tuky. Tyto látky získává srdeční sval z protékající krve. Pro udržení automatické srdeční činnosti jsou nezbytné i ionty draslíku a vápníku.
