horní ret
svalovina jazyka
dolní čelist
svaly dna ústní dutiny
tvrdé patro
měkké patro
ústní část hltanu
hrtanová příklopka
hrtanová část hltanu
dutina hrtanu
jícen
Ústní dutina (cavitas oris) je prostor oddělený patrem od nosní dutiny a rty a tvářemi ohraničený zvenčí. Spodinu ústní dutiny tvoří jazyk, připojený svaly k dolní čelisti. Komunikaci s vnějškem zprostředkuje ústní štěrbina a vzadu komunikuje ústní dutina s hltanem. Zubní oblouk horní a dolní čelisti rozděluje ústní dutinu na předsíň ústní dutiny a na vlastní ústní dutinu . Vnější stěny předsíně i vlastní ústní dutiny tvoří tváře (buccae) a rty (labia).
Stavba tváří i rtů je v podstatě stejná, a jejich základ tvoří mimické a žvýkací svaly, podkožní vazivo a sliznice vystýlající ústní dutinu a její předsíň. Sliznice předsíně přechází na okraj rtů, kde jí prosvítá náplň krevních cév, tzv. červeň rtů. Rty a tváře se účastní příjmu a mechanické úpravy potravy. (Obr. 10. 2.)
Obsahem ústní dutiny je jazyk (lingua), který je tvořen příčně pruhovanými svaly. Kořen jazyka je fixován k jazylce; hřbet se opírá o patro a hrot jazyka je volný. Ke spodině ústní dutiny jej přidržuje drobná slizniční řasa - uzdička. Povrch jazyka je krytý sliznicí vybíhající v různé typy jazykových bradavek (papil), které zvětšují povrch sliznice.
V prohlubních kolem některých papil (tzv. hrazených papil) jsou uloženy chuťové pohárky sloužící k vnímání chuti přijímané potravy.
Jazyk je velmi pohyblivý a citlivý orgán. Má trojí funkci: při rozmělňování a posunu potravy zabezpečuje obalení sousta slinami a jeho vtlačení do hltanu. Posun potravy jazykem vyvolá podráždění stěny hltanu a zahájení polykacího reflexu.
Chuťové pohárky ve stěnách hrazených papil obsahují smyslové buňky, reagující podrážděním na rozpuštěné (tzv. chuťově aktivní) látky z potravy. Drážděním smyslových buněk vzniká proud vzruchů vedených cítivými nervy do mozku a postupně až do chuťových center mozkové kůry. Chuťové podněty jsou nezbytné pro vyvolání reflexního vyměšování slin a žaludeční šťávy.
Třetí funkcí jazyka je tvorba hlásek . Jazyk je součástí mluvidel, ke kterým dále patří např. rty, dásně, zuby a další orgány.
Zuby (dentes) slouží k rozmělňování potravy. Pro tuto funkci jsou tvarově upraveny tak, aby jimi bylo možno potravu řezat - řezáky (dentes incisivi), trhat - špičáky (dentes canini), dělit a rozmělňovat - zuby třenové (dentes praemolares) a stoličky (dentes molares).
Zuby jsou seřazeny do horního (eliptického) a dolního (parabolického) oblouku. Každý zub je složen z korunky vyčnívající z dásně, z krčku a kořene. U vícekořenových zubů (zuby třenové a stoličky), jsou kořeny dva nebo tři.
Zub je v oblasti korunky kryt sklovinou (emailem) - tvrdou bělavou tkání, obsahující až 98 % minerálních látek. Převážnou část zubů tvoří dentin (zubovina), připomínající svou strukturou kost. Vnitřní povrch dentinu (převrácený do dřeňové dutiny) je tvořen vrstvou dělících se buněk, které jsou schopné produkovat nový dentin. Dentin (na rozdíl od kostní tkáně) je velmi citlivý na vnější podněty - tlak, teplotu. (Zubní kaz pronikající až do dentinu proto bolí.)
V rozsahu kořene je zub kryt cementem.
Cement má stavbu kosti. Kořenem zubu prochází kanálek do dřeňové dutiny vyplněné zubní dření . Dřeň má stavbu řídkého, bohatě inervovaného vaziva s množstvím cév.
Zuby jsou v čelistech zavěšeny v prohlubních - v alveolárních jamkách. (Obr. 10. 3.)
Závěsný aparát zubů je tvořen krátkými vazivovými vlákny, která jdou od cementu zubního kořene do okostice čelistních jamek. Celý soubor vláken a okostice zubního lůžka se nazývá periodontium (ozubice).
Periodontium je upraveno tak, že zub v jamce lehce péruje, takže silné zatížení, kterému jsou zuby při kousání vystaveny je pružně přenášeno na celou kostru horní a dolní čelisti. Část vláken závěsného aparátu se upíná i do silné sliznice pokrývající horní a dolní čelist. Tato růžová sliznice velmi pevně srůstá v okolí zubů s okosticí čelisti a tvoří dáseň (gingivu).
U člověka vyrůstají zuby ve dvou generacích. U dítěte se postupně prořezává tzv. dočasný chrup (mléčný), složený z dvaceti zubů: 8 řezáků, 4 špičáků a 8 stoliček. Prořezávání začíná asi v šestém měsíci a končí přibližně ve dvou letech. Postup prořezávání chrupu je sice časově variabilní,ale přesto poměrně citlivý ukazatel celkového vývoje dítěte.
Definitivní chrup má třicetdva zubů: 8 řezáků, 4 špičáky, 8 zubů třenových a 12 stoliček. Náhrada mléčného chrupu chrupem definitivním začíná obvykle mezi 6. - 7. rokem a končí mezi 15. - 18. rokem. Třetí stoličky ("zuby moudrosti") vyrůstají ještě mnohem později - pokud se vůbec prořezávají.
K rychlé orientaci se v klinické praxi zuby označují zkratkami a čísly. Zkratky vycházejí z prvních písmen latinských názvů (např. C - caninus, špičák) a indexů označujících pořadí zubu (P2 - druhý premolár, druhý třenový zub). Pro označení zubů mléčného chrupu se užívají malá písmena. (Obr. 10. 4.)
Vzorec úplného definitivního chrupu :
M 3 
M 2 M 1 P 2 P 1 C I 2 I 1 I 1 I 2 C P1 P 2 M 1 M 2 M 3
------------------------------------------------------------------------------------------------
M 3 M 2 M 1 P 2 P 1 C I 2 I 1 I 1 I 2 C P1 P 2 M 1 M 2 M 3
Vzorec úplného mléčného chrupu :
m 2 m 1 c i 2 i 1 i 1 i 2 c m 1 m 2
---------------------------------------------------------
m 2 m 1 c i 2 i 1 i 1 i 2 c m 1 m 2
Místo písmen je možné použít arabské číslice u chrupu definitivního (1 - první řezák, 8 - třetí stolička) nebo římské číslice u mléčných zubů.
K označení zubů horní i dolní čelisti a pravé i levé poloviny čelisti se vychází z kříže používaného při psaní vzorců chrupu: P 4 je první levý horní třenový zub; C3 je pravý dolní špičák mléčného chrupu.
Zuby jsou nezbytné pro plné využití přijímané potravy. Při správném žvýkání (40 - 60 skusů za minutu) je potrava mechanicky rozmělněna a promíšena se slinami. Tím je umožněno již první štěpení potravy v ústní dutině, a chuťovými podněty je navozena zvýšená tvorba žaludeční šťávy. Rozžvýkaná potrava je i lépe přístupná enzymům slin a žaludeční šťávy.
Slinné žlázy jsou buď rozptýleny v podslizničním vazivu tváří, patra a předsíně ústní dutiny nebo tvoří objemné párové žlázy uložené mimo ústní dutinu.S předsíní a vlastní ústní dutinou jsou pak tyto žlázy spojeny trubicovými vývody. Největší slinnou žlázou je příušní žláza.
Slinné žlázy produkují lepivou vazkou tekutinu - slinu.
Hlavní součástí slin je voda (99 %). Organických látek je ve slinách asi 0,7 %. Jde především o hlenovitou bílkovinu - mucin, která dodává slinám vazkost a lepivost, a o enzym ptyalin (amyláza). Ptyalin štěpí škroby na jednoduché cukry, např.na sladový cukr. Neústrojných látek je ve slinách asi 0,3 %. (Jde o vápenaté, sodné, draselné a fosforečné soli, které se mimo jiné podílejí na vzniku zubního kamene).
Sliny obalují a slepují rozmělněnou potravu a zvlhčováním ústní dutiny zabraňují poranění sliznice ostrými a suchými úlomky potravy.
Sliny se tvoří a vylučují - stejně jako ostatní trávicí šťávy, především pod vlivem nervových a humorálních (látkových) podnětů vznikajících drážděním chuťových a čichových čidel ústní a nosní dutiny. Kromě tohoto mechanismu, který předpokládá přímý styk potravy nebo její vůně s příslušnými receptory, vznikají u člověka složité reflexní spoje mezi žlázami trávicí trubice a různými oblastmi centrálního nervového systému. Tyto spoje umožňují produkci slin i dalších trávicích šťáv, pouze na základě představ o chuti a vzhledu potravy vytvořených v mozkové kůře podle předchozích zkušeností.
