Nadledviny (glandulae suprarenales) jsou párové endokrinní žlázy uložené na horním pólu ledvin. Mají tvar malých pyramid s tupými vrcholy. Mikroskopicky lze v nadledvinách rozlišit kůru a dřeň. (Obr. 14. 3.)

Kůra nadledvin má komplikovanou stavbu. Jednotlivé typy buněk tvoří vrstvy, produkující různé typy hormonů.

Dřeň nadledvin má v systému žláz s vnitřní sekrecí výjimečné postavení. Dřeňové buňky jsou svým původem buňky nervové. Tvoří látku (adrenalin), která je nejen hormonem, ale je zároveň přenašečem vzruchů v nervovém systému.

Hormony kůry nadledvin: Podle chemické stavby a účinku dělíme korové hormony na glukokortikoidy a mineralokortikoidy. V kůře nadledvin se tvoří i malé množství androgenů (testosteron) a estrogenů.

• Glukokortikoidy: Nejdůležitějším představitelem je kortizol. Glukokortikoidy mají vliv především na velké tkáňové celky, které mají rozhodující význam v látkové výměně. Mobilizují tkáňové bílkoviny z jejichž aminokyselin tvoří játra cukry. Ve svalové a mízní tkáni glukokortikoidy snižují tvorbu jaderných bílkovin (nukleoproteinů). Významné jsou ty účinky glukokortikoidů, kterých lze využít v léčení různých onemocnění. Jde především o jejich protizánětlivé a protialergické (protilátkové) působení. Protizánětlivé působení spočívá v potlačení doprovodných zánětlivých projevů. Glukokortikoidy tlumí fagocytosu, pohyb bílých krvinek a snižují propustnost stěny vlásečnic pro tekutinu, která při zánětech prosakuje do tkání (otok). Kortizol má silný vliv na průběh imunitních reakcí. Potlačuje tvorbu protilátek a má protialergický účinek. Využití těchto účinků je v léčebné praxi rozsáhlé. Kortisolem lze léčit některá zánětlivá onemocnění, alergické choroby a potlačovat odmítavé reakce organismu při transplantaci tkání.

  Léčba glukokortikoidy není bez rizika. Glukokortikoidy tlumí pouze doprovodné projevy zánětu. V žádném případě nepotlačují růst bakterií a virů, které jsou nejčastějšími původci zánětlivých onemocnění. Podávání glukokortikoidů může proto zastřít vlastní příčinu onemocnění a po přechodném zlepšení obrazu choroby, těžce poškodit nemocného. Léčení musí být proto kombinované nebo musí se dít po pečlivém zvážení možných komplikací. Produkce glukokortikoidů je řízena z předního laloku hypofýzy ACTH.

• Mineralokortikoidy: Aldosteron, který je hlavním mineralokortikoidem působí především v ledvinách. Aldosteron zvyšuje propustnost ledvinových kanálků pro sodík, který se tak vrací s primitivní močí spolu zpět do organismu. V organismu proto vlivem aldosteronu dochází k zadržování vody a sodíku. Současně aldosteron podporuje vylučování draslíku ledvinami. Aldosteron tak významně přispívá k udržení stálé hladiny tkáňových tekutin a iontové rovnováhy.

  Stálá koncentrace sodíkových a draselných iontů je nezbytná pro přenos nervových vzruchů, kontrakci svalů a k udržení krevního tlaku. Sekrece mineralokortikoidů je řízena hladinou draslíku v krvi a množstvím sodíku a vody v mimobuněčné tekutině.

• Androgeny produkované kůrou nadledvin (stejně jako nepatrné množství estrogenů) nemají zřejmě větší fyziologický význam. Estrogeny jsou produkovány v zanedbatelném množství.

  U některých nádorů kůry nadledvin dochází k nadprodukci nadledvinových estrogenů. V těchto případech vyvolávají vysoké hladiny hormonů změny ve stavbě druhotných pohlavních znaků. U žen se vysoké množství androgenů projeví maskulinizací a velké množství estrogenů vyvolává feminizaci u mužů.

Hormony dřeně nadledvin: Dřeň nadledvin je složena z buněk, které se podobají nervovým (gangliovým) buňkám centrálního nervového systému. Tyto buňky tvoří dva typy hormonů - adrenalin a noradrenalin. (Dřeňové buňky jsou vlastně neurosekrečními buňkami, jako např. buňky mezimozku.)

Vzhledem k velmi komplikovanému mechanismu účinku obou hormonů na cílové orgány je přehlednější omezit se na popis vlivů adrenalinu a noradrenalinu na hlavní orgánové systémy.

Hladké svalstvo cév a srdeční sval jsou oběma hormony ovlivňovány nejvíce. adrenalin vyvolává rozšíření svalových cév a podporuje srdeční činnost. Zvyšuje sílu srdečního stahu. Noradrenalin vyvolává především celkové zúžení cév. Zvyšuje krevní tlak.

Na srdeční sval působí noradrenalin minimálně. Z hlediska léčebného použití obou látek (např. při léčbě oběhového selhávání), je třeba si uvědomit především vliv obou hormonů na krevní tlak. Oba hormony sice zvyšují systolický tlak, ale pouze noradrenalin zvyšuje i diastolický tlak. Při náhlém poklesu tlaku (šok) se proto používá především noradrenalin, jehož účinek je rychlý a mohutný. Podání noradrenalinu není ale bez nebezpečí, právě pro velmi výrazné ovlivnění tlaku. (Krvácení z mozkových cév.)

Dřeňové hormony se podílejí na tzv. poplachových reakcích organismu. Je-li člověk vystaven neobvyklé zátěži, dojde k celkové reakci organismu, jejímž cílem je likvidace nebo snížení následků nepřiměřené zátěže.

V historickém vývoji člověka byl původní obranou reakcí boj nebo útěk, tj. činnosti, ke kterým byla nutná značná svalová aktivita. Metabolické děje v organismu jsou proto u poplachových reakcí zaměřeny především na takové pochody, které zvyšují látkovou výměnu v kosterních svalech a zlepšují pohybovou koordinaci.

Dojde-li k náhlému zatížení organismu, vyplaví se proto z nadledvin zásoby adrenalinu a noradrenalinu. Účinkem těchto "poplachových hormonů" se zvýší látková výměna v srdečním svalu, rozšíří se cévy ve svalech (kam přitéká více krve), zvětší se průsvit bronchů (zlepšený přísun kyslíku do plic) a uvolní se zásobní látky (tuky, cukry) nutné především k udržení funkce centrálního nervstva a svalů (cukry). Organismus je připraven bojovat nebo utíkat. Zvyšuje se i průtok krve mozkem, nezbytný pro lepší orientaci a pro koordinaci svalových pohybů. Současně se aktivuje kůra nadledvin a vyplavují se další hormony.

Všechny tyto stereotypní reakce neplní u moderního člověka svou původní funkci. Současný člověk je sice vystaven velkému množství různých typů zátěže, ale dnešní zátěž má jiný, převážně emoční (citový) charakter. Méně dochází k přímému fyzickému ohrožení organismu, ale často jde o zátěž působící na nervový systém. Strach, termínované pracovní úkoly v zaměstnání, přetěžování prací (nebo častěji nevhodným denním režimem), nespokojenost v soukromém životě, nadměrný hluk a celá řada dalších faktorů působí na dnešního člověka, který nemá ve svém organismu "vytvořené" vhodné typy reakcí, kterými by se účelně chránil. Lidský organismus reaguje proto opakováním souboru "starých reakcí", které již nesplňují svůj původní úkol a jsou vlastně zbytečné. Vzniká rozpor mezi připraveností organismu vydávat velké množství energie (bojovat), a skutečnou potřebou (lépe "nepotřebou") organismu. Postupně dochází k poruchám činnosti různých orgánů a nakonec ke vzniku tzv. adaptačních nemocí. Mezi tato onemocnění patří některé typy žaludečních vředů, nedokrevnost srdečního svalu a některé formy zvýšeného krevního tlaku. Léčení těchto chorob spočívá především ve velmi obtížném odstranění příčin vyvolávajících nepřiměřenou zátěž. Pouhé léčení vlastních projevů choroby je obvykle neúčinné.