Jednou z nejobecnějších biologických vlastností živé hmoty je schopnost odpovídat na změny vnějšího a vnitřního prostředí. Živá hmota je dráždivá - je schopná odpovídat na podráždění. U vyšších živočichů a zvláště u člověka nejde jenom o schopnost jakéhokoliv dráždění a jakékoliv odpovědi. Jde o odpověď zprostředkovanou nervovou soustavou na specifické změny, kterým říkáme podněty.

Podněty, tj. změny vnitřního nebo zevního prostředí (mechanické, chemické, elektrické a teplotní), zaznamenávají specializované orgány - čidla (receptory), které tyto změny převádějí na vzruchy.

Vzruch (impulz) je specializovaná forma podráždění, která se vyvinula z potřeby organismu přenášet informace na větší vzdálenost. Z receptorů jsou vzruchy převáděny nervovou cestou do centra a z centra na výkonné orgány - efektory (svaly).

Podle reflexní teorie je reflex, tj. převod vzruchu z receptoru nervovou drahou na efektor, základním funkčním prvkem nervové soustavy.

Zakladatelem reflexní teorie je český fyziolog a anatom Jiří Prochaska (1749 - 1820). Po studiích ve Vídni, kde také působil jako profesor anatomie, odešel do Prahy. Přednášel anatomii, fyziologii a vykonával rozsáhlou praxi očního lékaře. V knize "Úvaha o funkcích nervové soustavy" jasně definoval pojem reflexu. Elektrochemickou podstatu reflexu pochopitelně poznat nemohl, ale zcela správně pochopil, že jde o hmotnou sílu utajenou v nervové tkáni "jako jiskra v křemeni".

Přizpůsobení organismu změnám prostředí prostřednictvím reflexní činnosti, je velmi dokonalé. Reflexní odpovědi se uskutečňují rychle, často ve zlomku sekundy. Jsou přesně cílené a umožňují přesnou analýzu podnětů přicházejících z vnějšího prostředí. Reflexy jsou nezbytným předpokladem k zachování života vyšších organismů, neboť jsou prostředníky v přizpůsobování se změnám životních podmínek a udržování stálosti vnitřního prostředí.

Rozmanitost podnětů a nutnost řídit a koordinovat funkce stále složitějších organismů, si vynutily vytvoření centralizovaného řídícího systému - nervové soustavy. Nervová soustava umožňuje kontakt mezi vnějším prostředím a organismem. Je řídícím a spojovacím systémem uvnitř organismu. Nervstvo tedy představuje typickou regulační soustavu, pro níž je charakteristické, že její jednotlivé části jsou navzájem propojeny, aby si mohly pomocí signálů (vzruchů) předávat zprávy (informace) o pochodech, které v ní probíhají.

Nervový systém je uspořádán stupňovitě - hierarchicky.

U ryb a obojživelníků je řídícím centrem mozkový kmen a mozková kůra má pouze zcela primitivní úpravu. Kmen zajišťuje prakticky všechny řídící funkce a především řízení pohybu. U savců je naopak nejvyšším řídícím útvarem mozková kůra. Kmen si "ponechává" řízení pouze základních funkcí nezbytných k zachování existence - řízení některých typů motoriky, řízení dýchání, srdeční činnosti, krevního tlaku a metabolismu.

Řídící částí nervového systému je mozek a mícha. Mozek a mícha tvoří centrální nervový systém.

Také centrální nervový systém člověka se skládá z řady stupňovitě (hierarchicky) uspořádaných oddílů. Vývojově mladší, novější struktury jsou nadřazeny strukturám starším. Postupujeme-li od nejstarších oddílů stojících na nejnižším řídícím stupni, k oddílům vyšším, dostaneme toto uspořádání centrálního nervstva:

Mícha (medulla spinalis) a mozkový kmen, který tvoří prodloužená mícha (medulla oblongata), most (pons Varoli) a střední mozek (mesencephalon).

Ke kmeni je připojen mozeček (cerebellum). (Obr. 15. 1.)

Prodloužená mícha, Varolův most a mozeček tvoří tzv. zadní mozek. Na střední mozek (mesencephalon) navazuje přední mozek.

K přednímu mozku patří: mezimozek (diencephalon) s mozkovým podvěskem (hypophysis cerebri) a mozkové polokoule (hemisferiae) se systémem bazálních ganglií.

Centrální nervový systém je oboustranně spojen s periferií, tj. obvodem organismu. Této spojovací, neboli obvodové části nervstva proto říkáme obvodový neboli periferní nervový systém (obvodové, periferní nervy). Část vláken obvodového nervstva vede vzruchy odstředivě (eferentně) od buněk centrálního nervstva ke svalům. Tímto typem vláken jsou vedeny vzruchy vyvolávající smrštění příčně pruhovaných (kosterních) nebo hladkých (orgánových) svalů. Vlákna tohoto typu jsou svým účinkem vlákna motorická (hybná).

Vlákna vedoucí dostředivě (aferentně) od čidel (receptorů) k buňkám centrálního nervstva, jsou vlákna senzitivní (cítivá). Senzitivní vlákna umožňují spojení centrálního nervového systému s čidly, a jejich prostřednictvím s vnějším a vnitřním prostředím.

K nervovému řízení funkcí vnitřních orgánů slouží autonomní (vegetativní, orgánový) nervový systém, který je anatomicky i funkčně spojen s centrálním i s periferním nervovým systémem. Autonomní nervový systém zabezpečuje inervaci žláz a hladkého svalstva různých orgánů. Vlákna autonomních nervů jsou motorickými (hybnými) vlákny hladkého svalstva stěny orgánů a stěny žlázových vývodů. Autonomními nervy je tak řízen pohyb trubicovitých orgánů a ovlivňován průsvit cév. Tímto mechanismem zasahuje autonomní nervstvo do řízení krevního tlaku, průtoku krve různými krajinami těla a do funkce žláz. Autonomní nervy dělíme podle chemických látek uvolňujících se na konci nervů, na systém vláken sympatických (adrenergních) a parasympatických (cholinergních).