Činnost nervové soustavy je podmíněna morfologickými a funkčními vlastnostmi a vzájemným vztahem nervových a gliových buněk.

Základní stavební a funkční jednotkou nervové tkáně je neuron.

Neuron se skládá z těla nervové buňky a jejích dostředivých a odstředivých výběžků. Nervové buňky leží vždy v centrálním nervovém systému nebo v jeho těsném sousedství. Jejich výběžky ale mohou zasahovat i značně daleko - mimo centrální nervstvo.

Výběžky nervových buněk jsou dvojího typu: axony a dendrity.

• Axon vede informace odstředivě, např. od těla nervové buňky ke svalu. Může být i značně dlouhý - více než jeden metr.
• Dendrity jsou krátké, keříčkovité výběžky vedoucí dostředivě, např. od čidla (receptorů) do těla buňky uložené v centrálním nervovém systému nebo v jeho blízkosti. (Za "střed" se považuje tělo nervové buňky. Tj. "dostředivě" znamená do buněčného těla. "Odstředivě" - od těla, na periferii.)

Povrch axonu je chráněn dvojitou pochvou. Vnitřní pochva je tvořena vrstvami tukovité látky - myelinu. Myelinová pochva nepokrývá axon zcela souvisle - je přerušována zářezy. Zevní pochvu vytvářejí ploché Schwannovy buňky, obrůstající axon a vytvářející tzv. Schwannovu pochvu. Vodivost výběžků axonů je závislá na síle myelinových pochev a síle axonu. Čím je axon a myelinová pochva silnější, tím rychleji vede vzruchy. Myelinová a Schwannova pochva zabraňují šíření nervových vzruchů mezi sousedícími axony. Pochvy vlastně jednotlivé axony izolují.

Mezi nervovými buňkami jsou v centrálním nervstvu i buňky, které kromě podpůrné funkce zajišťují výživu nervových buněk, chrání nervové buňky a fagocytují poškozené neurony. Těmto buňkám tvořícím stavebně i funkčně jakési "vazivo nervové tkáně", říkáme gliové buňky.

Gliové buňky můžeme podle tvaru a funkce rozdělit do tří skupin:

1. Astrocyty jsou rozvětvené, hvězdicovité buňky s dlouhými výběžky. Jsou v nervové tkáni obvykle orientovány tak, že jedním výběžkem naléhají na stěnu kapilár a druhým výběžkem se dotýkají povrchu těla nervové buňky. Kromě podpůrné funkce mají svým vztahem ke krevnímu oběhu důležité funkce při zajištění látkové výměny neuronu .
2. Oligodendroglie obtáčejí výběžky buněk centrálního nervstva a tvoří kolem nich myelinové pochvy. Pravděpodobně se podílejí i na elektrické aktivitě mozku.
3. Mikroglie je schopná améboidního pohybu a fagocytózy. Účastní se proto obranných a "úklidových" reakcí v centrálním nervstvu.

Výběžky nervových buněk se vzájemně spojují dotykem. V centrálním nervstvu tak neurony vytvářejí složité prostorové sítě.

Všechny typy dotykových spojů mezi neurony nazýváme zápoje neboli synapse.

Synapse jsou místy kontaktů nervových buněk. V místě synapse je axon knoflíkovitě rozšířen a nasedá na výběžek,např. dendrit nebo na buněčné tělo dalšího neuronu. V koncovém rozšíření axonů se hromadí mikrokapky látek vytvořené uvnitř neuronu, kterým říkáme přenašeče - mediátory. Přenos vzruchu z motorického axonu na vlákno kosterního svalu se uskutečňuje také pomocí synapse, které říkáme nervosvalová ploténka. (Obr. 15. 2.)

Tvorba mediátoru v těle nervových buněk je příkladem schopnosti nervové tkáně tvořit sekret. Jde o pochod podobný tvorbě hormonů v některých oddílech mozku, který jsme popsali v kapitole věnované neurokrinii. Mediátor nahromaděný na konci axonu je uvolňován na membránu neuronu, se kterým je axon v kontaktu. Může být uvolňován i na membránu svalové buňky nebo svalového vlákna. Mediátor vyvolává výchylku chemické a elektrické rovnováhy (změnu propustnosti membrány pro ionty) dalšího neuronu, takže vzruch se šíří (přeskakuje) z jednoho neuronu na druhý. Šíření vzruchů je tedy převážně látkové povahy.

Neuron je mimořádná buňka. Je často neobvyklá délkou svého axonu i množstvím cytoplazmy a organel, jejichž počet vysoce přesahuje potřeby metabolismu vlastního buněčného těla. Nositelkou základní funkce neuronu, tj. schopnosti být podrážděn a převádět vzruchy - je membrána neuronu. Organely neuronu zajišťují látkovou výměnu neuronu a tvoří mediátory.

Jeden neuron centrálního nervového systému může být synapsemi spojen s dvaceti až třiceti tisíci dalšími neurony. Uvědomíme-li si, že počet neuronů v celém centrálním nervstvu se odhaduje na dvacetpět miliard - je možný počet vzájemných spojů astronomický. Zdánlivě neobyčejně jednoduchý princip stavby a spojení v nervovém systému nabývá při tomto počtu neuronů a povaze jejich spojů na komplikovanosti a obrovské plasticitě. Plasticita ale neznamená chaos, způsob šíření vzruchů je přesně řízen.