okohybný sval
řasnaté těleso
rohovka
duhovka
čočka
přední oční komora
závěsný aparát čočky
spojivka
sklivec
bělima
sítnice
osa vidění
slepá skvrna oka
zrakový nerv
obaly zrakového nervu
Světlo je elektromagnetické vlnění, jehož barvu a intenzitu vnímáme receptory, které jsou uloženy v sítnici oka. Zrakovým orgánem je oční koule (bulbus oculi). Zrakový orgán umožňuje vnímat nejen světlo a jeho jednotlivé kvality, ale i tvar, pohyb a prostorové rozložení předmětů.
Oční koule je uložena v dutině očnice, kterou ohraničují kosti lebky. Velmi pohyblivý bulbus spočívá na tukovém polštáři, který zabraňuje poškození oka při nárazech na kostěný podklad. Vchod do očnice uzavírají víčka.
Stěnu oka tvoří tři obaly: zevní vazivová vrstva - bělima, střední - cévnatka a vnitřní vrstva sítnice s receptory. (Obr. 15. 6.)
Tyčinky a čípky jsou receptory pro vnímání světla a barvy.
Tyčinky, kterých je asi 120 miliónů, slouží pro vnímání světla. Čípky, kterých je pouze 6 miliónů, jsou receptory barevného vidění. V sítnici začínají vlákna zrakového nervu, kterým jsou světelné podněty přiváděny do mozku. Místem nejostřejšího vidění je tzv. žlutá skvrna sítnice , kde jsou pouze čípky. Žlutá skvrna leží asi 5 mm zevně od výstupu zrakového nervu. místě, kde vystupují vlákna zrakového nervu z očního bulbu je malá vyvýšenina (bradavka, papila), podmíněná nahromaděním vláken sbíhajících se z různých úseků sítnice. Nejsou zde žádné tyčinky ani čípky. Papila zrakového nervu je proto slepou skvrnou sítnice.
Sítnice je jedinou částí centrálního nervového systému, kterou lze přímo vyšetřit - vidět. Vyšetření sítnice, vyšetření tzv. očního pozadí proto umožňuje posoudit nejen změny na sítnici a zrakovém nervu, ale sledovat i chorobné změny cév sítnice, které jsou citlivým ukazatelem stavu mozkových cév, jejichž vyšetření je jinak velmi obtížné a náročné.
Vnitřní prostory oční koule (oční komory) vyplňuje komorová voda a sklivec.
Oční komory jsou štěrbinovité prostory mezi rohovkou a přední plochou duhovky (přední komora), a mezi zadní plochou duhovky a přední plochou čočky (zadní komora). V komorách cirkuluje komorová voda, která se tvoří z krevní plasmy.
Sklivec je huspeninovitá průhledná hmota, která vyplňuje většinu vnitřního prostoru oční koule mimo přední a zadní komoru. (Viz obr. 15. 6.)
Rohovka, čočka, komorová voda a sklivec jsou prostředí, kterými procházejí světelné paprsky a lomí se tak, aby odraz předmětu vznikal přesně na sítnici. Při pohledu do dálky činí optická mohutnost těchto prostředí asi 60 D. (Jedna dioptrie odpovídá lomivé síle čočky, jejíž ohnisko je ve vzdálenosti l m.) Nevznikne-li obraz na sítnici, vidíme předmět neostře, rozmazaně nebo dvojitě. V krajním případě vůbec nedochází k podráždění receptorů a obraz na sítnici nevzniká.
Rohovka, komorová voda a sklivec sice lámou všechny paprsky dopadající do oka, ale nemohou za normálních okolností měnit poloměr zakřivení, a tím ani svou optickou lomivost. Jejich vlastní zakřivení je stálé a je dáno tvarem oka. Jedině čočka má schopnost měnit zakřivení a lomivost. Optická mohutnost čočky činí 18 D a čočka se může akomodovat.
Akomodace čočky, tj. změna vyklenutí přední a zadní plochy, je vyvolána stahem řasnatého tělíska. Akomodace umožňuje vidět stejně ostře blízké i vzdálené předměty. Prakticky nastává akomodace oka při nazírání na předměty bližší než 5 m. Zobrazují-li se vzdálené předměty před sítnicí, vzniká porucha, které říkáme krátkozrakost (myopia). Krátkozrací vidí blízké předměty ostře, vzdálené předměty mají rozmazané obrysy. Vada se koriguje rozptylnými čočkami. Opakem krátkozrakosti je dalekozrakost (hypermetropie), při které se vzdálené předměty zobrazují za sítnici. Dalekozrací lidé vidí neostře blízké předměty. Tato vada se odstraňuje použitím spojných čoček. Příčiny obou vad jsou nejasné. Krátkozrakost je často vrozená. Dalekozrakost převládá u starších osob, kdy je již snížená schopnost akomodace oka.
Okraje čočky jsou i při maximálním oploštění tenčí než střed čočky. Paprsky procházející okraji jsou proto lámány více než paprsky procházející středem čočky.
Tuto chybu oka lze odstranit zastíněním okrajových paprsků. K tomu slouží duhovka, která stahem kruhovitě a paprsčitě orientované svaloviny zmenšuje nebo zvětšuje zornici. Schopnost zornice reagovat na různou intenzitu osvětlení, je základem zornicového reflexu. Zornicový reflex chrání také sítnici před příliš intenzivním světlem a umožňuje naopak zvyšovat množství světla vstupujícího do oka při setmění.
Světlo vyvolává podráždění receptorů sítnice - tyčinek a čípků. V receptorech dochází k přeměně světelné (elektromagnetické) energie na nervové vzruchy. Podstatou tohoto děje jsou velmi složité chemické reakce, při kterých speciální barvivo (pigment) v tyčinkách a čípcích mění svou chemickou strukturu. Některé meziprodukty těchto reakcí vyvolávají nervové vzruchy, které jsou vedeny vlákny zrakového nervu do mozku. V mozkové kůře jsou vzruchy opět "přeloženy" do zrakových vjemů. Jednou ze složek zrakových pigmentů je i vitamín A, jehož nedostatek se projevuje poruchami vidění za šera, kdy jsou na funkci sítnice kladeny největší nároky.
Barevnému vidění slouží výhradně čípky. Vjem kterékoliv barvy můžeme vyvolat smíšením červeného, modrého a zeleného světla. V sítnici jsou tři druhy čípků. Každý druh má maximum citlivosti na některou ze tří základních barev. V sítnici oka dojde k jakémusi "rozložení" barevného vjemu na tři základní barvy, a výsledný obraz je z jednotlivých barev opět v mozkové kůře "složen".
Obraz vytvořený na sítnici je plochý. Teprve dva obrazy, vytvořené na sítnici pravého a levého oka, umožňují prostorové vidění. Zřejmě jde o proces podobný stereoskopické ("plastické") fotografii. Dva stejné, ale nepatrně prostorově posunuté obrazy se v mozkové kůře skládají v jeden výsledný, plastický (trojrozměrný) obraz. Podmínkou prostorového vidění je pohled oběma očima a zobrazení předmětu na odpovídajících místech sítnice, a to i při pohybu očí a hlavy.
Postavení a pohyb očních bulbů je zajištěn okohybnými svaly. Očním bulbem pohybuje celkem šest svalů. Čtyři přímé (horní, dolní, vnitřní a zevní) a dva šikmé (horní a dolní). Těchto šest svalů zajišťuje velmi přísný pohyb oka prakticky všemi směry. Oko patří k nejpohyblivějším orgánům v těle.
Je-li tah některého z okohybných svalů odchylný (sval je delší nebo kratší), dochází k rozbíhání nebo sbíhání očních os. Vzniká šilhání (strabismus). Základním důsledkem strabismu je porucha prostorového vidění a dvojité vidění.
Činnost oka je zabezpečována přídatnými orgány, které oko mechanicky a chemicky chrání před poškozením.
Víčka (palpebrae) ohraničují oční štěrbinu a uzavírají očnici. Podkladem horního a dolního víčka je vazivová ploténka, na kterou se upínají snopečky kruhového očního svalu. Vnější povrch víček je kryt jemnou kůží, která při okrajích přechází a o tenké slizniční blanky - spojivky.
Z okrajů víček vyrůstají řasy, v jejichž blízkosti ústí mazové žlázy, chránící kůži před přetékajícími slzami. Řasy chrání oko před prachem a nadměrným oslněním.
Spojivka (conjunctiva) je růžová blanka, přecházející z vnitřní plochy víček na přední plochu bělimy. Končí při okrajích rohovky. Chemickou ochranu a omývání předních segmentů oční koule zajišťuje slzné ústrojí. (Obr. 15. 7.)
Slzná žláza (glandula lacrimalis) je uložena při zevním a horním okraji očnice. Slzy, které mají i slabý protibakteriální účinek, vytékají drobnými vývody na spojivku horního víčka a jsou mrkáním roztírány po bělimě a rohovce. Přední povrch oka je tak zvlhčován a je s něho smýván prach. Slzy se hromadí v malé spojivkové prohlubni ve vnitřním koutku oka, odkud drobnými kanálky odtékají do slzného váčku. Slzný váček leží pod kůží vnitřního očního koutku a jde z něho kanálek odvádějící slzy do nosní dutiny.