První poznatky o stavbě svého těla získával člověk - jistě nechtěně, při zranění a jeho ošetřování. Provádění pitev, které byly vždy základním zdrojem poznatků o stavbě lidského těla, bylo v historii vždy závislé na společenské a kulturní úrovni dané společnosti.

Starověk připustil pitvu zvířecích a v některých kulturních obdobích i pitvu lidských těl. Řečtí filozofové, přírodovědci a lékaři - Aristoteles (384 - 322 př.n.l.) a Galenos (129 - 200 n.l.) buď sami pitvali nebo měli základní anatomické vědomosti získané léčením poranění. Znali hlavní části kostry a některé orgány hrudní, břišní a lebeční dutiny i orgány pánve. Jejich znalosti byly pro středověk zachovány díky spisům arabského učence Ibn el Síny (Avicenny 980 - 1037 n.l.).

Středověk nepřinesl ve studiu anatomie podstatný pokrok. Katolická církev zakázala pitvy lidských těl a při překročení zákazu následoval v podstatě trest smrti. Až ve vrcholném období evropského středověku (14. - 15. století) byly na některých univerzitách (Itálie, Nizozemí) pitvy výjimečně povolovány.

Mimoevropské kultury (asijské, africké a jihoamerické) dosáhly sice v období evropského středověku v některých směrech i vyššího stupně poznání stavby lidského těla než byl evropský standart, ale evropskou lékařskou vědu významněji neovlivnily. Teprve novověk znamenal pokrok v poznání stavby lidského těla.

Zakladatel vědecké anatomie Adreas Vesalius (1514 - 1564), kriticky prověřil starověké anatomické poznatky, a na základě vlastních pitevních zkušeností sepsal první, skutečně vědeckou anatomii lidského těla. V českých zemích provedl v r. 1600 první veřejnou a podrobněji popsanou pitvu Jan Jesenský (Johanes Jessenius 1566 - 1621) lékař, profesor a rektor Univerzity Karlovy.

Jedním ze zakladatelů fyziologie byl Angličan W. Harvey (1578 - 1657), který navázal na nové anatomické poznatky a stal se objevitelem krevního oběhu. Další zásadní fyziologické objevy musely na své autory počkat téměř dvěstě let.

Přes nesporný význam, který měly základní anatomické poznatky o stavbě lidského těla pro vývoj lékařských věd, začíná teprve v devatenáctém století skutečně vědecký biologický výzkum podmíněný rozvojem fyziky a chemie, tj. začíná hledání objektivně platných biologických zákonů a jejich prověřování v praxi. Teprve v průběhu 16. - 18. století se také postupně ustalovala náplň medicíny a biologie přibližně tak, jak tyto obory chápeme dnes. Středověký lékař byl zároveň přírodovědcem, filozofem a zpočátku často i duchovní osobou - knězem. I označení biologie jako vědy o živé přírodě vzniklo až koncem 18. století!

Často ani poměrně dobrá znalost stavby orgánů nevedla automaticky k poznání jejich základních funkcí. Teprve zavedení pokusu - experimentu do výzkumné práce znamenalo pokrok.

Již zmíněný objevitel krevního oběhu W. Harvey a A. Haller (1708 - 1777), byli jedni z prvních fyziologů, kteří používali pokus na zvířeti. V Praze experimentoval Jiří Procháska (1748 - 1820), který svými objevy položil základy učení o reflexní podstatě činnosti nervového systému. J. E. Purkyně (1787 – 1869) založil první fyziologický ústav na světě a objevil řadu zákonitostí v činnosti smyslů a nervové soustavy.

Druhá polovina devatenáctého století a počátek dvacátého století jsou vyplněny objevy z fyziologie trávení: I. P. Pavlov (1849 - 1936), nervového a svalového systému: C. Bernard (1813 – 1878), I. M. Sečenov (1829 - 1905) a dalších orgánových soustav.

Výsledky fyziologických pokusů, doplněné pozorováním stavby lidského těla, znamenaly obrovský pokrok pro medicínu. Počátkem dvacátého století dostaly lékařské vědy první vědecký základ vybudovaný anatomickými a fyziologickými obory. Biofyzika a biochemie se vyvíjela až v návaznosti na rozvoji základních vědeckých disciplin - fyziky a chemie.

Ze zásadních a dnes již klasických objevů, které významně zasáhly do vývoje lékařství, to byl objev tzv. X paprsků, které dostaly název rentgenové záření (K. Rontgen, 1845 - 1923); objev přirozené radioaktivity (Pierre a Marie Curie (1859 - 1906; 1867 - 1934); vytvoření první "umělé" organické látky - močoviny (F. Wohler, 1800 - 1882); odhalení struktury DNA, což přispělo k rozluštění dědičného kódu (J. D. Crick (nar.1916, F. H. C. Watson (nar. 1928) a poznání obecných pravidel řízení (kybernetiky), které umožnily zavádění výpočetní a informační techniky v biologii i v medicíně (N. Wiener (1894 - 1964).

Kombinací výpočetní a rtg techniky (1974) vznikly a dále se vyvíjejí revoluční vyšetřovací techniky typu CT (počítačová výpočetní tomografie). Dnes tyto techniky umožňují nejen vyšetřit anatomickou stavbu orgánů v trojrozměrném a barevném záznamu (DSR), ale dovolují zachytit i úroveň látkové výměny zobrazeného orgánu (PET), průtoky krve (DSA) atd. Na zcela jiných principech pracuje technika NMR (nukleární magnetická resonance, MR), která rozlišovací schopností a zobrazením detailů překonává všechny dosud používané vyšetřovací techniky. Z hlediska praktického uplatnění v medicíně, můžeme zmíněné vyšetřovací metody a objevy molekulární biologie využívané v genetice a ve farmakoligii, považovat za nejvýznamnější vědecké výsledky konce dvacátého století.

Lékařské vědy se zabývají předcházením a léčením chorob a péčí o zdraví a harmonický vývoj člověka. Spojují v sobě obory biologického charakteru (např. anatomii, fyziologii) a společenské vědy (psychologií, sociologií) se speciálními lékařskými obory (chirurgií, patologií atd.). Obory biologického charakteru dělíme (zcela schematicky!) na morfologické a funkční.

1. Morfologické vědy studují tvar, vývoj a stavbu živých organismů. Předmětem studia lékařské morfologie je člověk - lidské tělo. Morfologické obory jsou historicky starší než obory funkční. Podle pracovních metod rozlišujeme anatomii, histologii a embryologii. (Toto rozlišení je zcela schematické a vychází z historie jednotlivých oborů. Experimentální anatomie např. využívá pokus stejně jako fyziologie!)
   1. Anatomie zkoumá organismy z hlediska jejich tvaru, velikosti, vývoje, stavby a uložení orgánů. Klasickou pracovní metodou anatomie je pitva.

   2. Histologie se zabývá studiem mikroskopické a ultramikroskopické stavby tkání a orgánů. Základní metodou je pozorování tkání ve světelném mikroskopu. Vývoj oboru proto souvisel se sestrojením a zdokonalováním mikroskopu. Sestrojení elektronového mikroskopu umožnilo pozorování molekulární struktury buněk a tkání.

   3. Samostatným oborem je dnes cytologie, zabývající se zkoumáním buňky a buněčných organel. Tvoří "strukturální" základ jedné části genetiky.

   4. Embryologie je obor studující vývoj oplozeného vajíčka a vývoj zárodku. Zkoumá anatomickou, mikroskopickou i submikroskopickou strukturu zárodku, a zákonitosti jeho vývoje. Studuje také vztahy mezi zárodkem a mateřským organismem (u savců) a zárodkem a vnějším prostředím.

2. Funkční obory zkoumají fyzikální a chemickou podstatu životních projevů a činnost jednotlivých orgánů i organismů jako celku. Základními pracovními metodami funkčních oborů jsou pozorování a pokus. Pokus je pozorování za přesně definovaných a zpravidla zjednodušených podmínek. Pokus využívá i pozorování na modelových organismech (pokusných zvířatech) a modelování s využitím výpočetní techniky.
   1. Biofyzika studuje fyzikální změny, které provázejí činnost buněk tkání i organismů. Studuje také působení fyzikálních vlivů na organismy, např. účinky různých typů záření. Je to hraniční obor mezi biologií a fyzikou.

   2. Biochemie je vědní obor, který se zabývá chemickým složením organismů, přeměnami a funkcí různých látek v organismu i působením chemických látek na živé organismy. Biochemie je hraniční obor mezi biologií a chemií. Speciální částí je např. nauka o jedech a jejich vlivu na organismus - toxikologie.

   3. Fyziologie zkoumá výkony a funkce jednotlivých orgánů i organismů jako celku a řízení jejich činnosti. Jejím úkolem je poznat a pochopit podstatu těchto dějů a stanovit příčiny, které je vyvolávají. Lékařská fyziologie je fyziologií člověka.

   4. Genetika je věda o dědičnosti a proměnlivosti organismů. Studuje schopnost organismů předávat dědičné vlohy potomstvu a podíl těchto vloh na vytváření morfologických i fyziologických vlastností organismů. Studuje dědičné i nedědičné příčiny proměnlivosti. Lékařská genetika studuje příčiny nemocí a možnosti jejich prevence.

Speciální lékařské (medicínské) obory jsou zaměřeny na studium podstaty chorob, jejich projevy, prevenci a léčbu. K oborům, které mají především preventivní charakter patří hygiena a lékařská genetika. Na studium příčin a projevů nemocí je zaměřena patologie. Projevy nemocí vnitřních orgánů, jejich prevencí a léčbou se zabývá vnitřní (interní) lékařství. Studium léčení mechanickými zásahy, především operacemi, se věnuje chirurgie. Nemocem dětského věku, jejich předcházení a léčení se věnuje dětské lékařství (pediatrie). Chorobami ženských pohlavních orgánů, léčením poruch plodnosti a vedením porodu se zabývá ženské lékařství (gynekologie a porodnictví). Rozvoj poznání vede ke stále větší specializaci. Uvnitř oborů vznikají podobory, které se věnují činnosti a chorobám jednotlivých orgánů včetně jejich prevence a léčby.