výběžky cytoplazmatické membrány (mikroklky)
mezibuněčné spoje
drsné endoplazmatické retikulum
vstřebané látky prostupující mezibuněčným prostorem
spoj endotelových buněk krevní (nebo mízní) kapiláry
štěpené látky na povrchu epitelu
vstřebané látky (např. mikrokapky tuku)
obalené membránou
endoplazmatické retikulum
mitochondrie
jádro
bazální membrána epitelu a cév
endotelová buňka stěny cév
Buňka je ohraničena buněčnou membránou. Uvnitř buňky je cytoplazma, ve které leží buněčné organely (buněčné orgány).
Cytoplazmatická membrána je sice patrná již ve světelném mikroskopu, ale její strukturu objasnila až elektronová mikroskopie. Jde o typickou biomembránu, jejíž vlastnosti určuje její složení. Některé látky mohou procházet volně (difundují), pro jiné je průchod membránou řízený nebo jsou aktivně vychytávány z okolí buněk. Větší molekuly prostupují průchody (kanály) v membráně, a ještě větší částice jsou pohlcovány - fagocytovány. Při tomto pochodu se část povrchové membrány buňky vchlípí, okraje vklesnutí se uzavřou a fagocytovaná částice je deponována ve váčku uloženého v cytoplazmě buňky.
Cytoplazmatická membrána může být tvarově uzpůsobená pro plnění různých funkcí. Pro zvětšení plochy vstřebávání vybíhá např. v drobné výchlipky, které zvětšují povrch buněk (např. buněk střevní sliznice).
Řasinky na povrchu buněk - opět výchlipky membrán - umožňují svým pohybem posun hlenu (např. buňky sliznice dýchacích cest). Vzájemně pevné spojení buněk pomocí speciálních bílkovin cytoplazmatických membrán, vytváří předpoklad pro vznik buněčných souborů - tkání, a zajišťuje jejich mechanickou odolnost. Některá mezibuněčná spojení jsou elektricky vodivá, jiná umožňují průchod i velkým molekulám. Tato spojení mají význam pro látkovou výměnu a řízení organismu.