Ivan Dylevský, Petr Ježek: Základy funkční anatomie člověka
1. Základní jednotky živé hmoty
1.2.3. Buněčná membrána
Návod
Úvod
Kapitola 1
1.1. Lékařské vědy
1.5. Nácvik a testy znalostí
Kapitola 2
2.1. Tkáně - vznik, definice, typy
2.2. Epitely
2.4. Svalová tkáň
2.5. Nervová tkáň
2.6. Regenerace tkání
2.7. Nácvik a testy znalostí
Kapitola 3
Kapitola 4
4.5. Nácvik a testy znalostí
Kapitola 5
5.4. Testy znalostí
Kapitola 6
6.4. Nácvik a testy znalostí
Kapitola 7
7.4. Nácvik a testy znalostí
Kapitola 8
8.1. Obecná stavba a funkce cév
8.3. Dynamika krevního oběhu
8.4. Velký krevní oběh
8.5. Žilní systém
8.8. Nácvik a test znalostí
Kapitola 9
9.1. Funkční anatomie dýchací soustavy
9.5. Tkáňové dýchání
9.6. Nácvik a testy znalostí
Kapitola 10
10.1. Základní funkce trávicího systému
10.7. Uložení a projekce orgánů břišní dutiny
10.8. Nácvik a testy znalostí
Kapitola 11
11.3. Nácvik a testy znalostí
Kapitola 12
12.1. Anatomie kůže
12.2. Vlasy, nehty a chlupy
12.3. Mléčná žláza
12.4. Nácvik a testy znalostí
Kapitola 13
13.3. Nácvik a testy znalostí
Kapitola 14
14.1. Obecné zásady řízení a regulací
14.3. Nácvik a testy znalostí
Kapitola 15
15.8. Nácvik a testy znalostí
Slovník Obsah Předešlá Následující


Obr. 1. 4.

Úprava buněčného povrchu střevního epitelu




  1. výběžky cytoplazmatické membrány (mikroklky)

  2. mezibuněčné spoje

  3. drsné endoplazmatické retikulum

  4. vstřebané látky prostupující mezibuněčným prostorem

  5. spoj endotelových buněk krevní (nebo mízní) kapiláry

  6. štěpené látky na povrchu epitelu

  7. vstřebané látky (např. mikrokapky tuku)
    obalené membránou

  8. endoplazmatické retikulum

  9. mitochondrie

  10. jádro

  11. bazální membrána epitelu a cév


  12. (mimořádně významná submikroskopická vazivová struktura)
  13. endotelová buňka stěny cév

Buňka je ohraničena buněčnou membránou. Uvnitř buňky je cytoplazma, ve které leží buněčné organely (buněčné orgány).

Cytoplazmatická membrána je sice patrná již ve světelném mikroskopu, ale její strukturu objasnila až elektronová mikroskopie. Jde o typickou biomembránu, jejíž vlastnosti určuje její složení. Některé látky mohou procházet volně (difundují), pro jiné je průchod membránou řízený nebo jsou aktivně vychytávány z okolí buněk. Větší molekuly prostupují průchody (kanály) v membráně, a ještě větší částice jsou pohlcovány - fagocytovány. Při tomto pochodu se část povrchové membrány buňky vchlípí, okraje vklesnutí se uzavřou a fagocytovaná částice je deponována ve váčku uloženého v cytoplazmě buňky.

Cytoplazmatická membrána může být tvarově uzpůsobená pro plnění různých funkcí. Pro zvětšení plochy vstřebávání vybíhá např. v drobné výchlipky, které zvětšují povrch buněk (např. buněk střevní sliznice).

Řasinky na povrchu buněk - opět výchlipky membrán - umožňují svým pohybem posun hlenu (např. buňky sliznice dýchacích cest). Vzájemně pevné spojení buněk pomocí speciálních bílkovin cytoplazmatických membrán, vytváří předpoklad pro vznik buněčných souborů - tkání, a zajišťuje jejich mechanickou odolnost. Některá mezibuněčná spojení jsou elektricky vodivá, jiná umožňují průchod i velkým molekulám. Tato spojení mají význam pro látkovou výměnu a řízení organismu.