Ivan Dylevský, Petr Ježek: Základy funkční anatomie člověka
1. Základní jednotky živé hmoty
1.3.2. Redukční dělení – meiosa
Návod
Úvod
Kapitola 1
1.1. Lékařské vědy
1.5. Nácvik a testy znalostí
Kapitola 2
2.1. Tkáně - vznik, definice, typy
2.2. Epitely
2.4. Svalová tkáň
2.5. Nervová tkáň
2.6. Regenerace tkání
2.7. Nácvik a testy znalostí
Kapitola 3
Kapitola 4
4.5. Nácvik a testy znalostí
Kapitola 5
5.4. Testy znalostí
Kapitola 6
6.4. Nácvik a testy znalostí
Kapitola 7
7.4. Nácvik a testy znalostí
Kapitola 8
8.1. Obecná stavba a funkce cév
8.3. Dynamika krevního oběhu
8.4. Velký krevní oběh
8.5. Žilní systém
8.8. Nácvik a test znalostí
Kapitola 9
9.1. Funkční anatomie dýchací soustavy
9.5. Tkáňové dýchání
9.6. Nácvik a testy znalostí
Kapitola 10
10.1. Základní funkce trávicího systému
10.7. Uložení a projekce orgánů břišní dutiny
10.8. Nácvik a testy znalostí
Kapitola 11
11.3. Nácvik a testy znalostí
Kapitola 12
12.1. Anatomie kůže
12.2. Vlasy, nehty a chlupy
12.3. Mléčná žláza
12.4. Nácvik a testy znalostí
Kapitola 13
13.3. Nácvik a testy znalostí
Kapitola 14
14.1. Obecné zásady řízení a regulací
14.3. Nácvik a testy znalostí
Kapitola 15
15.8. Nácvik a testy znalostí
Slovník Obsah Předešlá Následující

Každý chromosom je v jádru buňky zastoupen párově (46 chromosomů - 23 párů chromosomů). Při vzniku zralého vajíčka nebo spermie dochází k redukci počtu chromosomů na polovinu, tj. na 23. Z každého páru chromosomů je ve zralé pohlavní buňce zastoupen vždy pouze jeden chromosom. Při oplodnění (spojení dvou pohlavních buněk) se párové zastoupení chromosomů opět obnovuje. Redukci počtu chromosomů zajišťuje redukční dělení - meiosa.

Meiosa se skládá ze dvou následných buněčných dělení mezi nimiž nedochází ke zdvojení DNA v jádře.

Prvé dělení (meiosa I) se od mitosy liší komplikovanějším průběhem prvé fáze, druhé redukční dělení (meiosa II) má průběh shodný s mitosou.

V prvé fázi meiosy I dochází ke vzájemnému přiložení shodných úseků chromosomů jednoho páru a ke zdvojení každého z členů páru.

Takto vzniklé útvary se tedy skládají ze čtyř dceřinných chromosomů. Přiložené úseky se přitom překříží a dochází k výměně části chromosomů (části DNA) - genů. Tento mechanismus je důležitým zdrojem proměnlivosti potomstva. Fáze končí rozpadem jaderné membrány, jadérka a vytvořením dělícího vřeténka.

Ve druhé fázi se chromosomy řadí v rovníkové rovině.

Ve třetí fázi putují k pólům buňky chromosomy z jednotlivých párů nezávisle na sobě. Do pólů buňky tak přecházejí některé chromosomy zděděné po matce, jiné po otci. Tato nezávislá kombinovatelnost chromosomů spolu s výměnami jejich částí v prvé fázi, je příčinou kombinovatelnosti vloh, tak jak ji zachytil ve svých pravidlech dědičnosti již Mendel.

Čtvrtá fáze meiosy I je shodná s mitosou a může bez klidové fáze přecházet přímo do prvé fáze meiosy II. Průběh meiosy II je shodný s mitosou. Výsledkem tohoto dělení je 23 chromosomů v jádru zralé pohlavní buňky.

Redukční dělení vajíček je zahájeno před narozením ženy a dokončeno v průběhu některého menstruačního cyklu za 13 - 50 let.

S přibývajícím věkem ženy (zejména po 35 roce), stoupá riziko poruchy dělícího vřeténka s následnou změnou v počtu chromosomů ve vajíčku. Mj. proto se u starších žen nedoporučuje těhotenství a u matek starších 35 let se provádí chromosomální vyšetření plodu.