Tkáně jsou soubory buněk, které mají stejný (podobný) tvar a jednu hlavní funkci. Vývoj tkání je nerozlučně spojen s vývojem mnohobuněčných organismů.
Nejjednodušší organismy - např. jednobuněčné řasy, houby, prvoci mají v jediné buňce soustředěny všechny životní funkce. Jejich rozmnožování je totožné s dělením celé buňky a žádné tkáně zde neexistují. Jednobuněčné organismy jsou považovány za vývojově nejstarší organismy. Vyvinuly se z velmi primitivních živých soustav, tzv. eobiontů. Dnešní jednobuněční - např. prvoci, jsou přes svoji zdánlivou stavební a funkční jednoduchost pouze jakýmsi vzdáleným obrazem vývojově původních a zřejmě ještě mnohem jednodušších jednobuněčných organismů. I jednobuněční prodělali a prodělávají svůj vývoj. Tento vývoj šel dvěma základními směry: vývojem na úrovni jednobuněčných, a vývojem mnohobuněčných organismů.
Z jednobuněčných dosáhli největší složitosti nálevníci. Jejich další vývoj byl zřejmě omezen dosaženými rozměry buněčného těla. V podmínkách pohyblivého jednobuněčného organismu nelze totiž na větší vzdálenost zajistit koordinaci již poměrně složitých funkcí, které jsou nezbytně k přežití v proměnlivém a často i ve velmi agresivním prostředí.
Nevýhody jednobuněčného těla byly v průběhu vývoje řešeny sdružováním prvoků do kolonií. Šlo nejspíše o kolonie prvoků podobných dnešním bičíkovcům. Jedinci některých kolonií mohou žít zpočátku i samostatně, ale s pokračující dělbou funkcí mezi skupinami buněk jedné kolonie, se některé buňky natolik specialisovaly, že jejich samostatná existence mimo rámec kolonie nebyla již dále možná. Vznik těchto specializovaných okrsků představuje základ budoucích tkání.
Tkáně mnohobuněčných organismů jsou výsledkem postupného rozlišování, tj. specializace buněk. Výchozí a základní tkání ve vývoji mnohobuněčných živočichů jsou epitely. Epitely jsou tkáně převážně plošného charakteru s buňkami, které jsou těsně přiloženy k sobě. Mezi buňkami jsou jen nepatrné mezibuněčné prostory, a protože jednou z hlavních funkcí epitelu je zabraňovat nadměrným ztrátám tekutiny, jsou mezi buňkami vytvořené různé typy mezibuněčných spojů.
Mezi další typicky živočišné tkáně patří pojivové tkáně (vazivo, chrupavka, kost), jejichž rozvoj ve vývoji mnohobuněčných živočichů úzce souvisí s výstavbou pevné opory těla (kostry), a s vývojem pohybové soustavy.
Svalové tkáně zabezpečují u mnohobuněčných živočichů především pohyb. Měnit tvar smrštěním určitého okrsku cytoplazmy dovede většina buněk. I když je tato schopnost typická prakticky pro všechny buňky, vznikají v cytoplazmě některých prvoků speciální struktury (tzv. myofany), kterým odpovídají u vyšších živočichů myofibrily. Myofibrily jsou zvláštní smrštitelné, vláknité bílkoviny, které jsou uloženy buď v cytoplazmě svalových buněk (hladká svalovina) nebo v cytoplazmě svalových vláken (kosterní svalovina).
Buněčná struktura svalové tkáně je typická zvláště pro bezobratlé živočichy, a pro hladkou (orgánovou) a srdeční svalovinu obratlovců. Kosterní (příčně pruhovaná) svalovina se vyvíjela v souvislosti s vývojem pevného skeletu, ke kterému se kosterní svaly upínají a vytvářejí aktivní složku pohybového systému. V souvislosti s vývojem pohybu docházelo v průběhu vývoje i k postupnému zdokonalování příjmu, zpracování a přenosu informací, které jsou pro účelný pohyb nezbytné. Přenos informací je podmíněn dráždivostí a vodivostí. Tyto dvě vlastnosti jsou obecnými vlastnostmi cytoplazmy - podobně jako její stažlivost. Stejně jako se pro zdokonalení pohybu vytvářejí speciální bílkoviny, vyvíjí se pro řízení tohoto pohybu tkáň, jejíž funkční vlastností i bohatě rozvětvené sítě buněčných výběžků jsou schopné řídící funkce zajistit. Touto tkání je nervová tkáň.
Primitivní základy nervové soustavy vznikly zřejmě v těsné návaznosti na svalové buňky u hub nebo láčkovců. Část svalových buněk se diferencovala v "pravé" buňky hladké svaloviny, a část se postupně specializovala na vedení elektrických impulzů k "pravým" svalovým buňkám. Nejprimitivnější nervovou soustavu mají láčkovci, kde je tzv. difusní nervová soustava tvořená izolovanými nervovými buňkami - neurony. Podle dosaženého stupně nahromadění neuronů a typu jejich propojení, rozlišujeme u primitivních červů pásovou nervovou soustavu a u kroužkových červů žebříčkovou nervovou soustavu.
Vrcholu koncentrace a centralizace ve vývoji nervové soustavy je dosaženo u strunatců, u kterých se vyvíjí trubicovitá centrální nervová soustava uložená na hřbetní straně těla. Z původní jednoduché trubice se u strunatců postupně vyvíjejí jednotlivé oddíly mozku a míchy ze kterých vyrůstají obvodové, periferní nervy.
Buňku jsme v předchozích kapitolách definovali jako základní stavební a funkční jednotku všech živých organismů. U jednobuněčných organismů tvoří buňka celé tělo "živočicha". Vícebuněčné organismy jsou tvořeny buněčnými soubory, tkáněmi.
Tkáně vznikly v souvislosti s vývojem mnohobuněčných organismů, jejichž složitá látková výměna a komplikované životní projevy si vyžadují "dělbu práce" mezi jednotlivými buňkami a skupinami buněk.
Při další výstavbě složitých těl mnohobuněčných živočichů se i tkáně dále seskupují a vytvářejí orgány.
Orgán je soubor (systém) tkání oddělený (ohraničený) zřetelně od okolí, který vykonává určité funkce. Na stavbě orgánu se sice podílejí různé tkáně - jedna tkáň má ale rozhodující význam, protože zajišťuje hlavní funkci orgánu. (Např. sval je orgán složený z několika tkání: svalové tkáně, vaziva, cév a nervů.)
Orgány, které zajišťují příbuzné funkce tvoří orgánové soustavy - systémy. Například pohybový systém se skládá z jednotlivých kostí, jejich pohyblivých spojů - kloubů a ze svalových jednotek.
Členění organismu na jednotlivé systémy, orgány a tkáně má svůj význam především při studiu stavby a funkce lidského těla. Nesmíme ale zapomínat, že organismus je jeden nedělitelný celek - ve zdraví i v nemoci.
