V předchozích kapitolách jsme si vysvětlili, že proces buněčného dělení a rozlišení buněk (diferenciace) umožňuje i hojení, obnovu a náhradu (regeneraci) poškozené tkáně. Regenerační schopnost tkání je ovšem závislá na řadě faktorů. Za nejpodstatnější můžeme považovat cévní zásobení, tj. výživu dané tkáně. Bez přísunu stavebních látek, krevních buněk a odvádění rozpadových produktů je regenerace velmi pomalá a omezená. Regenerace závisí pochopitelně i na geneticky podmíněné "schopnosti" buněk dělit se. Proto například výborně zásobená tkáň kosterních svalů se sice dobře hojí, ale původní, tj. svalová tkáň (svalová vlákna) se v dospělosti prakticky neobnovuje. Defekt svaloviny je nahrazen vazivem.
Epitely regenerují obvykle velmi dobře a rychle. Na okrajích defektu (rány) se po úklidu zničených buněk rychle dělí zachované buňky a postupně přerůstají přes poškozenou plochu. Bohaté cévní zásobení podkladových (spodních) vrstev epitelů urychluje buněčné dělení, které vede k rychlému vyplnění defektu. Plná obnova funkce epitelu je pomalejší. Malou regenerační schopnost má smyslový epitel, který obvykle nikdy plně neobnovuje svoji původní funkci. (Např. čichový epitel ve stropu dutiny nosní apod.)
Pojivové tkáně regenerují podle typu svého cévního zásobení.
Vazivo se hojí rychle a dobře. Do novotvořeného vaziva prorůstají cévy a vazivové buňky, které se rychle dělí a produkují vlákna a beztvarou mezibuněčnou hmotu. Vzniká bělavá a pevná vazivová jizva. Např. zhojená řezná rána kůží.
Chrupavky jsou bezcévné. Defekty chrupavek se proto vyplňují pomalu, a u hyalinních chrupavek kloubních povrchů je poškození prakticky trvalé. Chrupavka je totiž v poškozených místech nahrazena pouze funkčně neplnohodnotnou vazivovou tkání.
Kostní tkáň má sice velké množství cév, ale tvrdá mineralizovaná mezibuněčná hmota ztěžuje prostup látek z krve ke kostním buňkám. Poraněná kostní tkáň (zlomená kost) se hojí z místa poškození, kde roztržením kostních cév vznikne krevní výron. Z buněk okrajů roztrhaných kostních cév vznikají vazivové buňky a v první fázi regenerace vyplňují kostní defekt. Do vaziva se ukládají minerální látky a postupně vzniká pevná, tvrdá kostní tkáň. Hojení kostní tkáně je poměrně pomalé a zatěžování zlomené kosti musí být proto postupné.
Svalová tkáň se hojí tak, že svalová vlákna kosterních svalů jsou nahrazena dělícími se buňkami vaziva, které vlákna spojuje. Náhrada funkční svalové tkáně je sice možná, ale je obvykle minimální. Pouze buňky hladké svaloviny jsou schopny funkční náhrady. Poškozená tkáň kosterních svalů (řezné a bodné rány) se většinou hojí pevnou, ale nefunkční vazivovou jizvou. Také srdeční svalovina se za příznivých okolností hojí různě pevnou vazivovou jizvou, ale vlastní svalovina se neobnovuje.
Nervová tkáň má přes dobré krevní zásobení malou regenerační schopnost. Nervové buňky (neurony) ztrácejí brzy po narození schopnost se dělit - což je základní podmínka regenerace. Poškozené nervové buňky v centrálním nervovém systému se rozpadají a jsou nahrazeny gliovými buňkami. Přeťaté nervové výběžky tvořící míšní a hlavové nervy (nerv = soubor výběžků) mohou obnovit svůj povrch (cytoplazmatickou membránu), a jsou schopny dorůst i na poměrně značnou vzdálenost, pokud jsou zachovány myelinové pochvy. I v tomto případě je hojení přeťatých nervů velmi pomalé a funkčně málokdy úplné. Je-li poškozen periferní výběžek neuronu (často velmi vzdálený od těla buňky), hrozí i rozpad těla nervové buňky a zničení celého neuronu. Poškození je pak nezvratné.
