červená krvinka
výstelka cév (endotel)
vazivová vrstva pod endotelem
svalová vrstva stěny
vazivový obal
Krev proudí uzavřeným systémem trubicovitých cév. (Obr. 8.5.) Pohyb krve je zajištěn především srdečními stahy. Množství krve vystřikované levou komorou srdeční do tepenného řečiště je v klidu poměrně stálé. Průtok krve jednotlivými tkáněmi je ale velmi rozdílný a množství protékající krve se mění podle úrovně látkové výměny v dané tkáně. (Některé zvláštnosti průtoku jsou probrány v dalších kapitolách.)
Základní stavební schéma cévního řečiště bylo již probráno.
Průtok celým systémem cév je regulován soustavou svěračů, které především v úseku před začátkem kapilár omezují nebo zvětšují průtok krve. Tyto svěrače tak ovlivňují množství krve protékající tkáněmi a orgány. Při omezení přívodu krve do tkáně může být část krve převedena z arteriol přímo (s vynecháním kapilárního úseku do venul) krátkými spojkami, zkraty neboli arteriovenózními anastomózami (A - V anastomózy). Tyto zkraty byly u člověka prokázány prakticky ve všech tkáních. Velmi početné jsou v kůži a v jazyku. A - V anastomózy společně se systémem cévních svěračů jsou hlavními regulátory tkáňové cirkulace.
Také tepny (a podobně i žíly) zásobující orgány se mohou svými větvemi navzájem spojovat a vytvářet tepenné anastomózy. Těmito anastomozujícími cévami protéká krev do orgánů v případě, že jedna nebo více tepen zásobujících orgán je uzavřena. Pro daný orgán se vytváří tzv. kolaterální oběh. (Obr. 8. 6.)
Z praktického hlediska nehrozí orgánu, který má kolaterální cévní zásobení, bezprostřední rozpad tkáně způsobený uzávěrem některé z přívodných tepen. Orgány s takto zajištěnou cirkulací jsou např. kůže, svaly a další. Existují však také cirkulační oblasti, kde vyřazení kterékoliv tepny vede k rozpadu tkáně. Těmito oblastmi jsou: Mozkové tepny, tepny oční sítnice, tepny střeva, věnčité tepny a tepny sleziny. Uvedené cévy jsou sice teoreticky zastupitelné řadou větví, které do daného orgánu vstupují, ale než dojde k funkční přestavbě celého řečiště (otevřením spojek), je část tkáně orgánu poškozena nebo zničena.
Proudění krve cévami je svým charakterem velmi vzdálené představě průtoku běžné tekutiny trubicí. Musíme si uvědomit, že krev je tekutina, která se skládá jednak z kapalné složky (plazma), jednak z krevních buněk (krvinek). Také cévy jsou pružné trubice aktivně se účastnící pohybu krve.
Rychlost krevního proudění je závislá na průsvitu cév. Čím je průsvit větší, tím je i menší rychlost proudění. Proto je poměrně velká rychlost krevního proudu v aortě - v klidu asi 50 cm . s -1, při zátěži 60 - 80 cm . s -1, ale prudce klesá - až na 0,05 cm . s -1 při průtoku krve vlásečnicemi.
Celkový průřez kapilár je totiž 1000krát větší než průřez aorty. Pomalý průtok krve vlásečnicemi je výhodný vzhledem k tomu, že pouze v kapilárním úseku cévního řečiště dochází k látkové výměně mezi krví a tkáněmi. V žilním systému opět rychlost proudění stoupá, zlepšuje se tak návrat krve k srdci. Pro ilustraci: cirkulační doba mezi pažní žilou a tepnami jazyka je asi 15 sekund. Krev za tuto dobu proteče vzdálenost z loketní jamky přes pravé srdce, plícemi do levého srdce a odtud aortou do krčních tepen a do tepen jazyka.
Cévami protéká krev pulzujícím, tj. kolísavým proudem. Při tomto typu proudění kolísá i tlak proudící krve.
Krevním tlakem obvykle rozumíme tlak v tepnách, i když také krev v žilách a kapilárách proudí pod určitým, ale podstatně nižším tlakem.
Krevní tlak závisí především na třech faktorech:
Zvětší-li se výkon srdce (tj. minutový objem) stoupá i tlak krve, protože cévy jsou plněny větším množstvím krve. Proto při zvětšení fyzického zatížení (sport) stoupá i krevní tlak.
Odpor cévního řečiště je velmi proměnlivá veličina. Při uzavření některých oblastí cévního oběhu (např. stahem cév) stoupá před místem závěru tlak krve a zvýšení tlaku se při uzávěru ve větší cévní oblasti může přenášet na celý oběh. Při opačné situaci (rozšíření cév) tlak klesá. Smršťování a rozšiřování cév řízené autonomními nervy je proto významný regulační mechanismus, prostřednictvím kterého je tlak udržován na celkem stálé úrovni.
Množství cirkulující krve je za fyziologických podmínek v organismu poměrně stálé. V praxi dochází nejčastěji k poklesu krevního tlaku při zmenšení objemu cirkulující krve krvácením. Méně častý je přechodný vzestup tlaku při náhlém zvětšení množství krve, např. při rychlé transfuzi většího množství krve.
Tlak krve se v průběhu života mění. Obecně platí, že se zvyšujícím se věkem krevní tlak mírně stoupá. Systolický tlak u zdravého mladého dospělého člověka v klidu je přibližně 16 kPa (120 mm Hg), diastolický krevní tlak je asi 9.3 kPa (70 mm Hg). Klidové hodnoty kolísají v průběhu dne v rozmezí 1,3 - 2,6 kPa (10 – 20 mm Hg). Systolický tlak je závislý převážně na srdeční práci, na srdečním výdeji. Při dynamické práci se zvyšováním výkonu úměrně narůstá i systolický tlak krve. Např. při zátěži 200 W dosahuje hodnot až 26.6 kPa (200 mm Hg).
Za horní hranici normálního diastolického tlaku je dnes považován tlak nižší než 12 kPa (90 mm Hg). Diastolický tlak závisí především na odporu periferních cév. Zvětšuje-li se odpor (např. zúžením cév), roste i diastolický tlak. V průběhu dne kolísá diastolický tlak méně a při zatížení se téměř nemění, nebo dokonce mírně klesá.
Zvýšení tlaku nad hranici 18,7 /12 kPa (140/90 mm Hg), je již považováno za počínající hypertenzi. Pokles tlaku pod cca 13,3/9,3 kPa (100/70 mm Hg) nazýváme hypotenze.
Jak bylo opakovaně zdůrazňováno, je pro látkovou výměnu tkání nejdůležitějším oddílem cévního řečiště kapilární úsek. V kapilárách je sice jen asi 5 % celkového množství krve, ale těchto pět procent zajišťuje v každém okamžiku přestup kyslíku, iontů a živin z krve do tkání a naopak i odvádění oxidu uhličitého a rozpadových produktů z tkání do krve. Tyto děje tvoří tzv. tkáňovou mikrocirkulaci. Kapiláry jsou poměrně krátké a tlak krve je ve vlásečnicích velmi malý [0,3 - 0,5 kPa (2 - 4 mm Hg)]. Krev z tepenného k žilnímu konci kapiláry protéká velmi pomalu - přibližně 1 až 2 sekundy. To je dostatečně dlouhá doba k zajištění látkové výměny ve tkáních. Silou, která tkáňovou mikrocirkulaci umožňuje je právě tlak krve.
Žilní oběh nebývá běžně vyšetřován, i když zajištění návratu žilní krve k srdci má značný hemodynamický význam.
Tlak žilní krve v blízkosti krve kolísá v závislosti na změnách tlaku v pohrudniční dutině, protože změny nitrohrudního tlaku se při vdechu a výdechu přenášejí na stěnu hrudních žil. Se stoupající vzdáleností od srdce, tj. směrem k dolním končetinám, žilní tlak vlivem gravitace stoupá.
Nad srdcem (směrem k hlavě) naopak žilní tlak klesá, a v oblasti krčních žil je prakticky nulový. V některých mozkových žilách dosahuje dokonce až záporných hodnot! Při otevření těchto žil (např. při neurochirurgických operacích) může proto dojít k nebezpečnému nasávání atmosferického vzduchu s možností vzniku tzv. vzduchové embolie.
Proudění žilní krve je zajišťováno především srdcem a negativním nitrohrudním tlakem. Žilní proud je významně podporován i smršťováním kosterního svalstva, které se uplatňuje jako tzv. svalová pumpa. Pracující svaly stlačují při svém zkrácení žilní stěny a krev je vytlačována směrem k srdci. Určitý význam pro posun krve mají i tepny, které svou pulsací stlačují doprovodné žíly.
Žíly na dolních končetinách jsou opatřeny chlopněmi, které brání zpětnému toku žilní krve. Jestliže chlopně úplně neuzavírají vnitřní průsvit žil úplně, např. proto, že značně zvětší svůj obvod při ochabnutí stěny a kapsy chlopně se oddálí, krev se hromadí na periferii dolních končetin. (Rozšířeným žilám říkáme varikosní žíly a oslabeným, uzlovitě rozšířeným úsekům žil, varixy.)