Nos (nasus) je trojboký útvar tvořící střední partii obličeje. Povrch nosu je pokrytý kůží s početnými mazovými žlázami. Podkladem kořene nosu jsou párové nosní kůstky. Výztuž zbývajících partií tvoří chrupavky.

Nosní dutina (cavitas nasi) je na zevní nos navzující prostor, který je po stranách ohraničený kostěnými výběžky horní čelisti. Strop dutiny formuje čelní kost s čichovou kostí, a v malém rozsahu i nosní kůstky. Vzadu pokračuje nosní dutina dvěma otvory, choanami do nosohltanu.

Nosní dutina je patrem oddělena od ústní dutiny. Přes choany lze vyšetřit (v zrcadle) nebo ošetřit (zástavit krvácení) zadní část nosní dutiny, která je jinak přes zevní nos obtížně dosažitelná.

Nosní přepážka (septum nasi) rozděluje prostor nosní dutiny na dvě nestejné poloviny, které jsou dále horizontálně členěny nosními skořepami (conchae) na horní, střední a dolní nosní průchod.

Nosní dutina je spojená i s prostory v některých lebečních kostech. Tyto prostory, vedlejší nosní dutiny (sinus paranasales) mají stejnou stavbu jakou má i vlastní nosní dutina. ( Obr. 9. 2.)

Největší párová dutina je dutina v horní čelisti (sinus maxillaris), menší je pak dutina v čelní kosti (sinus frontalis) a menší prostůrky jsou v čichové a v klínové kosti (sinus ethmoidales a sinus sphenoidalis).

Sliznice nosní dutiny i vedlejších nosních dutin srůstá s periostem kostí v tzv. mukoperiost. Mukoperiost je pokrytý cylindrickým řasinkovým epitelem. Řasinky epitelových buněk kmitají vždy určitým a stálým směrem. Převládající směr pohybu proto umožňuje posun hlenu z dutin - směrem k nosnímu vchodu nebo naopak směrem do nosohltanu. Mukoperiost je velmi silně prokrven a obsahuje množství hlenových žlázek.

Ve stropu nosní dutiny je i políčko sliznice odchylné stavby, tzv. čichové pole, které je tvořeno specializovanými, tzv. čichovými buňkami a větším množstvím serozních žláz.