Plíce (pulmo, pulmones) jsou orgány jehlancovitého tvaru, vyplňující převážnou část prostoru hrudní dutiny. Vrcholky plic, které přesahují horní okraje klíčních kostí nazýváme plicní hroty. Lehce prohloubené plochy, kterými plíce naléhají na bránici tvoří báze plic. Bronchy, cévy a nervy vstupují do plic v tzv. plicních stopkách - v plicních hilech. ( Obr. 9. 6.)

Pravá plíce je hlubokými zářezy rozdělena na tři laloky a levá plíce na dva laloky.

Plicní tkáň se skládá z různého typu bronchů, vaziva, cév a nervů. Bronchy se po vstupu do plic dělí na lalokové bronchy a ty se dále větví na segmentové bronchy.

Plicní segment je úsek plicní tkáně, který má vlastní průdušku a cévy a je oddělen od ostatních segmentů vrstvou vaziva. ( Obr. 9.7.)

Poznání a rozlišení plicních segmentů mělo a má značný praktický dosah. Segmenty jsou cirkulačně ohraničené úseky plicní tkáně. To znamená, že lze operačně odstraňovat pouze jednotlivé segmenty nebo skupiny segmentů a šetřit tak zdravé úseky plicní tkáně. Každá plíce se člení na deset segmentů. Segmenty lze určit a ohraničit na základě rentgenového vyšetření, dnes prakticky vždy kombinovaného s vyšetřením prováděným optickým zařízením zavedeným do bronchů většího průsvitu (bronchoskopie). Tato vyšetření značně zpřesňují určení místa chorobného procesu.

Segmentové bronchy se větví až na respirační bronchy, kterými se začínají vlastní dýchací odstavce plic. Teprve zde dochází k výměně plynů.

Respirační bronchy (bronchioly, průdušinky) se po krátkém průběhu mírně rozšiřují, a na rozšířené úseky nasedají polokulovité váčky - alveoly.

Plicní alveoly mají stěnu tvořenou sítí jemných vazivových vláken, mezi kterými probíhají bohaté pleteně krevních vlásečnic. Na vnitřní (dutinové) straně sklípků je tenká vrstva respiračního epithelu tvořeného mimořádně plochými buňkami, přes které jsou molekuly transportovány z dutiny alveolu do krve protékající kapilárami a naopak.

Respirační bronchy s celým systémem váčků a cévami, tvoří funkční jednotku plic, plicní lalůček, který je v průměru velký asi 1 mm.

Plíce obsahují i velké množství vazivové tkáně, která spojuje jednotlivé větve průduškového kmene a plicní cévy. Vytváří se tak velmi pružný a elastický plicní skelet, nutný jako nosná struktura pro krevní a mízní cévy. Pružné vazivo podporuje i dýchací pohyby plic nezbytné pro nasávání a vypuzování vzduchu. Na povrchu plic je jemná blanka srůstající s vazivem uvnitř plic. (Poplicnice - viz dále.) ( Obr. 9. 8.)

Na výměně plynů mezi krví a vdechovaným vzduchem se významně podílí úprava cévního řečiště plic.

Plicní oběh, tzv. malý oběh krevní je upraven tak, že jím může snadno protékat velké množství krve. Stěna plicních cév je totiž velmi poddajná a roztažlivá. V žilách plic se tak může hromadit poměrně velké množství krve - až 200 ml. Malý plicní oběh je funkčním oběhem plic.

Prostřednictvím malého oběhu se uskutečňuje výměna plynů mezi krví a vdechovaným vzduchem. Vlastní plicní tkáň (tj. stěna bronchů a vazivo plic) má samostatné cévní zásobení, které je v zásadě oddělené od funkčního oběhu plic. Do plicních hilů vstupují plicní tepny (a. pulmonalis dextra et sinistra), které přivádění odkysličenou krev z pravé srdeční komory. V plicích se tyto tepny větví podél bronchů a rozpadají se v sítě kapilár opřádajících plicní sklípky. Ze sítí alveolárních kapilár se pak sbírají žíly probíhající ve vazivových přepážkách mezi segmenty. (Proto při chorobných změnách vaziva plic vázne především odtok krve z plic.)

Plicní žíly (vv. pulmonales) odvádějí okysličenou krev z plic do levé srdeční předsíně, odkud je kyslíkem bohatá krev přečerpávána levou srdeční komorou do tělního tzv. velkého oběhu.