Regenerace poškozeného kosterního svalu je u dospělého organizmu velmi pomalá a rozsah regenerace je většinou malý a funkčně bezvýznamný. Vzhledem k tomu, že jde o velmi zásadní problém, s přesahem do sportovní medicíny atd., budeme obnově kosterního svalu věnovat větší pozornost.

Postup hojení svalového defektu se do značné míry podobá sledu změn, které prodělává příčně pruhovaná svalová tkáň v průběhu vývoje.

Výchozí buňkou, která podmiňuje vznik svalových vláken je myoblast. Myoblasty jsou jednojaderné vřetenovité buňky, které ještě neobsahují myofibrily. Splýváním rostoucích myoblastů vznikají myotuby. Myotuby jsou mnohojaderné válcovité trubice, v jejichž sarkoplazmě se postupně tvoří myofibrily. Myofibrily vznikají činností organel ležících v sarkoplazmě myotub. Při další diferenciaci putují jádra k povrchu myotuby a myofibrily do centra. Myotuba tak dokončí vývoj ve svalové vlákno. Zralé svalové vlákno není již schopné dělení.

Popsaným způsobem se z myotub diferencuje pouze první generace svalových vláken. Těchto vláken není mnoho. Většina vláken druhé generace příčně pruhovaných svalů vzniká z tzv. satelitních svalových buněk.

Satelitní svalové buňky jsou uložené ve vazivové tkáni kosterního svalu. Jde o buňky, které představují jakousi regenerační rezervu kosterních svalů. (Tzv. „spící myoblasty“.) Z těchto – rychle se dělících buněk vznikají postupně nová svalová vlákna , podobně jako vzniká první generace vláken z myoblastů. (Asi 4 % jader, která v mikroskopu vidíme při prohlížení řezů kosterním svalem, patří satelitním buňkám.)

Původně se předpokládalo, že u dospělých savců neexistuje možnost regenerace (obnova) kosterních svalů. Diferencované svalové vlákno se totiž nemůže dělit a také medicínské zkušenosti s hojením svalových zranění mluví proti možnosti reparace většího poškození svalu. Poškozený sval se hojí vazivovou jizvou, která se nemůže kontrahovat, a sval je proto většinou defektní. Z tohoto hlediska bychom mohli považovat problematiku svalové regenerace za akademický problém.

U savců a tedy i u člověka má ale na průběh hojení svalového poranění zásadní vliv inervace svalu, rozsah tvořící se jizvy a množství přeživší nepoškozené svalové tkáně. Při poranění svalu dochází k rozpadu svalových vláken. Z poškozených vláken – z úseků se zachovanými jádry a sarkoplazmou – se diferencují izolované myoblasty. Tyto myoblasty se rychle množí a fagocytují fragmenty poškozených vláken. Část myoblastů vzniká i aktivací satelitních buněk uložených ve vazivu svalu. Po „úklidu“ zničených vláken splývají myoblasty v myotuby, ze kterých se již diferencují nová svalová vlákna.

Při náhradě svalového defektu se tak do určité míry opakuje postup diferenciace embryonální příčně pruhované svaloviny.

Hojení je bržděno vazivem, které má tendenci rychlým dělením vazivových buněk vyplňovat defekt a nahrazovat poškozenou funkční svalovou tkáň. Zabráníme-li v experimentu vzniku vazivové jizvy tím, že defekt vyplníme svalovou drtí a zamezíme nadměrné tvorbě vaziva, poskytneme svalu čas k reparaci a dodáme i určité množství satelitních svalových buněk.

Pro další osud regenerujícího svalu je pak rozhodující včasné spojení motorických nervových vláken s novými svalovými vlákny. Jestliže nervová vlákna do novotvořené svaloviny neprorostou, nevytvoří se motorické ploténky a neobnoví se funkce motorických nervů; svalová vlákna atrofují a jsou posléze nahrazena vazivem.

Poznatky z experimentů zabývajících se hojením kosterní svaloviny můžeme shrnout v tom smyslu, že i lidský kosterní sval je za určitých okolností a při vhodném ošetření schopen regenerace. Rozsah regenerace se značně zvětšuje, použijeme-li k vyplnění defektu svalový transplantát a podaří-li se nám obnovit inervaci svalu (např. implantací). Splnit tyto podmínky je ale technicky velmi obtížné!

Samozřejmou podmínkou úspěchu regenerace je dobrá výživa svalu, zajištěná nepoškozenou cirkulací krve.

Růst kosterních svalů je, podobně jako jejich regenerace, do značné míry determinován zvláštnostmi tohoto typu tkáně.

V prenatálním období roste svalové bříško tím, že se zmnožují svalová vlákna. Postnatální růst svalů je limitován množstvím satelitních svalových buněk, které jsou hlavním zdrojem nových svalových vláken.

Dospělý sval může zvětšovat svůj objem pouze růstem objemu jednotlivých svalových vláken. Počet vláken se ale nezvětšuje!

Ve vláknech se zvětšuje množství sarkoplazmy, roste množství organel a snad se zvyšuje i počet myofibril. Objem svalu se zvětšuje nejen v průběhu růstu organizmu, ale i při dlouhodobém zatížení (cvičení) nebo po podávání anabolických látek. I v těchto případech mohutní sval ztlušťováním stávajících svalových vláken a zmnožením vaziva a cévního řečiště svalu. Právě zvětšující se kapilarizace svalu může být značnou zátěží pro oběhový systém.

Do délky roste sval prodlužováním svalových vláken. Bylo prokázáno, že i v postnatálním růstovém období dochází k „zabudování“ rezervních satelitních buněk do již vytvořených svalových vláken. K připojování buněk dochází na koncích svalových vláken. Prodlužováním konců vláken, které jsou i z hlediska distribuce velmi aktivními úseky vláken, zvětšuje sval svoji celkovou délku.