Ivan Dylevský, Petr Ježek: Základy kineziologie
4. Kineziologie osového orgánu
4.2.3. Kinetické a aktivně fixační komponenty segmentu
Obr. 4. 6.

Kraniovertebrální spojení
(kývavý pohyb)





Obr. 4. 7. Kraniovertebrální spojení (rotační pohyb)

Kinetickou a aktivně fixační komponentou pohybového segmentu jsou meziobratlové klouby, kraniovertebrální spojení a svaly.

Meziobratlové klouby

Meziobratlové klouby (articulationes intervertebrales) mají především významnou roli při zajištění pohybu sousedících obratlů; menší význam mají z hlediska nosnosti. Je-li zatížení páteře doprovázeno pohybem, tvoří meziobratlové klouby a meziobratlové destičky funkční jednotky.

Meziobratlové klouby jsou klasické klouby mezi výběžky krčních, hrudních a bederních obratlů. Kloubní plochy výběžků mají variabilní tvar i sklon. Pouzdra jednotlivých kloubů jsou poměrně volná; nejvolnější jsou v krčním a bederním úseku, v hrudním úseku jsou nejkratší. Synoviální výstelka kloubů tvoří prakticky ve všech kloubech drobné řasy (meniskoidy) vyrovnávající tvarové rozdíly kloubních ploch a redukující prostor kloubní dutiny na kapilární štěrbinu.

Pohyblivost jednotlivých úseků páteře je dána součtem drobných pohybů (posunů) meziobratlových kloubů a mírou stlačitelnosti meziobratlových destiček. Páteř může vykonávat čtyři základní typy pohybů: předklony (anteflexe), záklony (retroflexe), úklony (lateroflexe), otáčení (rotace, torze) a pérovací pohyby.

Kraniovertebrální spojení

Kraniovertebrální spojení je soubor tří kloubů a vazů, které spojují týlní kost a atlas a atlas s čepovcem.

Týlní kost s atlasem spojuje párový horní týlní kloub (articulatio atlantooccipitalis), atlas a čepovec jsou spojeny v dolním týlním kloubu (articulatio atlantoaxialis). Dolní týlní kloub má dvě části: spojení mezi zubem čepovce a předním obloukem atlasu a dva postranní klouby mezi kloubními plochami atlasu a čepovce.

V atlantookcipitálním kloubu jsou možné drobné kývavé pohyby v předozadním směru. Pohyb se děje kolem osy, jejíž průběh si lze představit jako spojnici dvou bodů daných hroty ukazováků tlačících za zadním okrajem bradavkových výběžků spánkové kosti. (Pozor na rozdíl mezi kývnutím a předklonem!)

V kloubu jsou možné i nepatrné stranové posuny kloubních výběžků týlní kosti v jamkách atlasu („stranové kývání“) v nepatrném rozsahu asi 20 stupňů. Větší rozsah pohybu je již provázen rotací krční páteře.

Zcela zvláštní je tzv. předsuv hlavy – nepatrný posun kondylů po kloubních plochách atlasu, který vyvolává současné smrštění zdvihačů hlavy (mm. sternocleidomastoidei).

V dolním týlním kloubu (v obou jeho částech) se realizují především rotační pohyby. Zub čepovce se chová jako skutečný čep, kolem kterého se otáčí atlas a k němu relativně pevně připojená lebka. Sklony kloubních ploch mezi C1 a C2 a tuhost kloubních pouzder rotacím nebrání. O rozsahu rotačního pohybu výhradně v atlantoaxiálním kloubu se údaje poněkud rozcházejí, a také individuální variabilita v zapojení dalších krčních obratlů do rotace je jistě značná, ale lze předpokládat, že se rotace pohybují mezi 30–40 stupni.

Situace při posuzování rotačního pohybu atlasu je komplikovaná i tím, že otáčení atlasu kolem zubu čepovce není „čistý“ pohyb v horizontální rovině. Na zubu je totiž lehce konvexní kloubní ploška, která při otáčení vyvolává šroubovitý pohyb atlasu. Podíl tohoto pohybu na hybnosti celého atlantookcipitálního segmentu nebyl dosud dostatečně analyzován.

Svaly

Páteř je v důsledku svého pevného spojení s pánví nucena účastnit se všech pohybů pánve a pohybu kyčelních kloubů. Vzhledem k volně pohyblivým dolním končetinám je tak osový skelet vlastně stále pouze v labilní rovnováze. Tuto rovnováhu zabezpečuje velké množství svalů.

Jsou to především hluboké zádové svaly na hřbetní straně trupu, břišní a bederní svaly i skupina kloněných svalů na boční straně krku. Hluboké zádové svaly společně s antagonisty na přední straně trupu vykonávají ve vzájemné souhře všechny pohyby trupu a svým napětím udržují trup v dané poloze.

Zádové svaly jsou uložené na dorzální straně trupu a tvoří je dvě hlavní svalové skupiny:
  1. hluboké zádové svaly
  2. povrchové zádové svaly, které se dále dělí na svaly spinokostální a svaly spinohumerální.

Hluboké zádové svaly zahrnují větší počet svalů, které jsou vzájemně těžko anatomicky rozlišitelné. Hluboké svaly jsou uloženy ve dvou podélných pruzích, situovaných v rýze mezi trnovými a příčnými výběžky obratlů a zčásti i na žebrech. Nejhlouběji uložené svaly této skupiny si zachovávají své vývojově původní tzn,. segmentální, uspořádání a spojují vždy dva sousední obratle. Povrchněji uložené svaly vznikly splýváním samostatných jednotek. Jsou proto delší a přeskakují menší nebo větší počet obratlů. Nejpovrchnější z nich jsou již velmi dlouhé, takže sahají od pánve až na záhlaví.

Hlavní, dynamickou funkcí hlubokých zádových svalů je vzpřimování trupu, ale kromě toho ovládají aktivně všechny pohyby páteře, s výjimkou předklonu. Na tomto pohybu se však účastní svým brzdícím účinem jako antagonisté břišních svalů. Důležitá je i jejich funkce tonická, protože spolu s břišními svaly udržují trup ve vzpřímené poloze (patří proto mezi tzv. posturální svaly).

Hluboké zádové svaly můžeme podle začátku a úponu rozdělit do několika systémů. Postupujeme-li směrem z povrchu do hloubky, jde o: spinotransverzální systém, sakrospinální systém, spinospinální systém, transverzospinální systém a systém tzv. krátkých zádových svalů.

Obecné konstatování o tonické a vzpřimovací funkci hlubokých zádových svalů v úvodu kapitoly, je nutné doplnit a zpřesnit dalším kineziologickým rozborem. Funkce zádových svalů je závislá na vrstvě, ve které sval leží.

Nejhlouběji uložené svaly (transverzospinální a interspinální systém) mají krátké snopce, a proto spojují pouze sousední segmenty páteře. Tyto segmenty extendují eventuálně rotují, ale hlavně zabezpečují vzájemnou polohu obratlů – stabilizaci páteřních segmentů. Oba svalové systémy také snižují axiální zatížení meziobratlových disků.

K zabezpečení vzájemné polohy obratlů jsou hluboké zádové svaly dokonce aktivovány již při představě zamýšleného pohybu – tedy ještě před započetím příslušné pohybové aktivity.

Povrchové zádové svaly (spinokostální a spinohumerální) mají svým uspořádáním převážně sektorový charakter, a kromě specifických funkcí stabilizují páteřní sektory, tj. ovládají podstatně větší páteřní celky až celý osový skelet. (Viz dále.)

Nejhlubší zádové svaly = stabilita segmentu Povrchové zádové svaly = stabilita sektoru

Svaly v povrchové vrstvě jsou svým uložením, velikostí i schopností produkovat značnou sílu předurčeny k likvidaci velké nestability osových struktur. Aktivita těchto svalů je proto při běžné poloze těla (ve stoji) poměrně malá. Aktivují se až při větších výchylkách (např. v předklonu), kdy teprve nastupuje jejich hlavní funkce – integrální stabilizace celého osového skeletu.

Svaly pohybující páteří patří do anatomicky velmi rozdílných skupin. Páteří pohybují jak zádové svaly, tak břišní a krční svaly, ale pohybu nebo fixaci páteře se může účastnit i bránice atd. Z praktického hlediska je snad nejpřehlednější systém vycházející z charakteristických pohybů jednotlivých úseků páteře, ke kterým přiřadíme hlavní svaly provádějící daný typ pohybu.

Předešlá Následující Předešlá Následující
Návod
Úvod
Kapitola 1
1.4. Testy znalostí
Kapitola 2
2.1. Analýza pohybu
2.2. Stabilita těla
2.3. Svalové síly – páky
2.4. Funkční třídění svalů
2.5. Souhrn kapitoly
2.6. Testy znalostí
Kapitola 3
3.1. Obecné principy řízení motoriky
3.3. Mozkový kmen
3.4. Mozeček
3.5. Thalamus
3.6. Bazální ganglia
3.8. Souhrn kapitoly
3.9. Testy znalostí
Kapitola 4
4.1. Osový orgán
4.3. Pohyblivost páteře
4.4. Sektory páteře
4.5. Stabilita páteře
4.6. Souhrn kapitoly
4.7. Testy znalostí
Kapitola 5
5.1. Hrudník – základní pojmy
5.2. Funkční anatomie hrudníku
5.3. Kinetika hrudníku
5.4. Dýchací svaly
5.5. Kineziologie břišní stěny
5.6. Souhrn kapitoly
5.7. Testy znalostí
Kapitola 6
6.1. Stavební plán
6.6. Souhrn kapitoly
6.7. Testy znalostí
Kapitola 7
7.1. Stavební plán
7.6. Souhrn kapitoly
7.7. Testy znalostí
Obsah