V úvodní kapitole byl axiální systém charakterizován jako subsystém posturálního celku, ke kterému patří i oblast pánve a dolních končetin. Axiální systém můžeme chápat i jako část pohybové soustavy zajišťující stabilitu a pohyb trupu.
Jako základní – převážně funkční prvek axiálního systému, jsme analyzovali pohybový segment, především jeho jednotlivé skladebné komponenty. Skupiny segmentů tvoří vyšší funkční jednotky – páteřní sektory. Anatomické členění páteře se tedy nekryje s funkčním pojetím sektorů.
ANATOMICKÉ ČLENĚNÍ | SEKTOR | ROZSAH |
KRČNÍ PÁTEŘ
(vertebrae cervicales,C1–C7) |
horní krční sektor
(kraniocervikální sektor) dolní krční sektor (cervikothorakální sektor) |
týlní kost + C1–C3 C3–Th4-5 |
HRUDNÍ PÁTEŘ
(vertebrae thoracicae,Th1–Th12) |
horní hrudní sektor (cervikothorakální sektor,„horní hrudník“) dolní hrudní sektor („dolní hrudník“) |
C6–Th7 Th6–L2 |
BEDERNÍ PÁTEŘ
(vertebrae lumbales, L1–L5) |
horní bederní sektor dolní bederní sektor |
Th12–L3 L3–S1 |
Existence jednotlivých i když ne zcela striktně oddělených sektorů páteře, má nejen funkční, ale i značný praktický význam. Narušené funkční vztahy mezi jednotlivými sektory se totiž promítají do příznaků poruch, které v souvisejících oblastech vznikají.
Horní krční sektor zahrnuje oblast lebeční báze se všemi spoji lebky a osového skeletu, čelistní klouby a celou mechaniku žvýkání. Sektor je dominantním a řídícím článkem celého axiálního systému těla. Z horního krčního sektoru jsou zbývající části axiálního systému řízeny, ovlivňovány a aktivovány.
Podle dnešních znalostí probíhá aktivace axiálního systému asi takto:Horní krční sektor má sice nepřímý, ale o nic méně významný vztah k některým strukturám centrálního nervového systému zasahujícím do řízení motorických funkcí, především k tzv. vestibulárním jádrům prodloužené míchy a k mozečku. Tento vztah je zčásti zprostředkován i cévním zásobením útvarů v zadní lebeční jámě. Páteřní tepna (a. vertebralis), která prochází otvory v příčných výběžcích krčních obratlů je vlastně anatomickou součástí atlantookcipitálního spojení. Je velmi citlivá na postavení všech komponent horního krčního sektoru. Autonomní nervové pleteně (sympatikus) ve stěně tepny jsou ohybem cévy drážděny a horní krční sektor tak svým pohybem ovlivňuje prokrvení útvarů zadní lebeční jámy.
Dolní krční sektor páteře má bezprostřední vztah k funkci hrudních pletenců a k funkci horních končetin. Nejporuchovějším místem sektoru je lokalita C3 a C5/C6. Tedy přechodové segmenty různě pohyblivých oddílů axiálního systému. Dolní krční sektor má vztah k inervaci horní končetiny (pažní pleteň), inervaci dýchacích svalů (mezižeberní svaly, bránice), k cévnímu zásobení míchy a prostřednictvím míšních nervů i k autonomní inervaci řady orgánů.
Do oblasti horního hrudního sektoru se mohou promítat poruchy některých hrudních a břišních orgánů: srdce, plic, žaludku, žlučníku a jater.
Dolní hrudní sektor postihuje oblast dolní hrudní apertury, která má bezprostřední vztah k bránici, a tedy i k dýchacím funkcím. (Viz kineziologie hrudníku a břicha.) Do dolního hrudního sektoru se promítají i chorobné procesy z některých orgánů především ledvin a slinivky břišní.
Horní bederní sektor souvisí nejen s funkcí dolního dýchacího sektoru (břišní dýchání), ale promítají se do něho i poruchy dolních břišních orgánů a orgánů z horních etáží pánve. Přechodným segmentem je L3, který představuje i funkční předěl mezi účinkem svalů upínajících se na skelet hrudníku a svalů jdoucích k pánvi.
Dolní bederní sektor je průsečíkem dráždění vycházejícího z kyčelních kloubů, z oblasti orgánů malé pánve, pánevního dna, ale i ze svalstva, které začíná na kostře pánve a upíná se na stehenní, resp. bércové kosti (tzv. pelvifemorální a ischiokrurární svaly). Horní i dolní bederní sektor mají z hlediska inervace a cirkulace výrazný vztah k dolním končetinám. Inervační poruchy mají proto tendenci k šíření bolesti do dolních končetin s následnými funkčními poruchámi svalového systému končetin. Běžný je především tzv. lumboischiadický syndrom. V mechanizmu cirkulačních poruch se uplatňují především žilní pleteně uložené pod zadním podélným vazem páteře. Flexe obou bederních sektorů (hluboké předklony) tyto pleteně silně stlačují a následné uvolnění, provázené jejich opětovnou náplní, umožňuje jejich vyklenutí do páteřního kanálu provázené drážděním kořenů míšních nervů.