Žebra se při dýchání zdvihají, klesají a otáčejí kolem osy kostovertebrálních kloubů, tj. kolem osy jdoucí krčkem žebra. Vzhledem k různému průběhu osy rotace tzv. horních a dolních žeber je pohyb hrudníku jako celku dost komplikovaný a individuálně také značně variabilní.

Při analýze dýchacích pohybů vycházíme z koncepce tzv. tří sektorů nebo tří partií hrudníku.

1. Dolní sektor hrudníku (břišní, abdominální) je pod dolním otvorem hrudníku. Anatomicky se na stavbě sektoru účastní břišní svaly a jejich začátky na chrupavčité části nepravých žeber a na hrudní kosti.
2. Střední sektor hrudníku (dolní hrudní) je na hrudní páteři vymezen úsekem Th6–Th12 a pátým až dvanáctým žebrem.
3. Horní sektor hrudníku (horní hrudní, apikální) sahá asi od C4 po Th3–4 a od horního otvoru hrudníku k pátému žebru.

Při klidném dýchání se nejdříve aktivuje dolní hrudní, pak střední a nakonec horní hrudní sektor. Této postupné aktivaci říkáme dechová vlna. Žebra dolního sektoru rotují kolem osy, která se sklání k sagitální rovině. Tzn. že při vdechu, který je vždy spojen s elevací žeber, se rozšiřují dolní partie hrudníku více do stran. Ve středním sektoru, kde osy krčků žeber směřují spíše frontálně, se hrudník rozšiřuje především v předozadním směru. Horní sektor se při klidném dýchání neangažuje.

Pro aktivaci dolního, resp. středního sektoru hrudníku se někdy užívá nepřesné označení břišní, resp. hrudní dýchání. U řady lidí převládá sice jeden nebo druhý typ dýchání, ale individuální variabilita je značná. Typ dýchání se může i v dospělosti dost podstatně měnit.

V kineziologii dýchání se většinou akcentuje pouze charakteristika pohybu žeber. Velmi významná je ale i poloha těla a aktuální pohyby páteře.

Vzpřímená poloha těla je pro dýchání nejvýhodnější. Také rotace páteře omezuje dýchání jen málo. Při předklonu se hrudník oplošťuje, klesají žebra a mezižeberní prostory se zužují. Orgány břišní dutiny se vtlačují do hrudní dutiny a vytlačují před sebou bránici. Hrudník se tak dostává do krajního expiračního postavení a jeho dýchací kapacita je proto značně omezená.

Při záklonu se celý děj obrací a hrudník se dostává do inspiračního postavení. Leh na zádech se proto využívá k nácviku dýchání.

Obvykle předpokládáme, že obě poloviny hrudníku se na dýchacích pohybech podílejí symetricky. Symetrie dýchacích pohybů ale závisí na postavení hrudní páteře a postavení pletenců hrudních končetin. Úklon trupu dýchací pohyby omezuje na straně úklonu a zvětšuje jejich rozsah na opačné straně. Proto leh na pravém boku zvětšuje dýchací exkurze levé poloviny hrudníku a naopak.

Těchto skutečností se využívá při dechové gymnastice lidí s hrudními skoliózami i s jinými chorobnými procesy. Soustavou speciálních cviků lze dosáhnout změny pohyblivosti také jiných než popsaných tří sektorů hrudníku. Toto, tzv. lokalizované dýcháni, dovoluje formovat tvar hrudníku a ekonomizovat jeho pohyblivost. Cviky této kategorie i bývají součástí některých jogických praktik a lze je léčebně využít.