Žebra se pohyblivě spojují s páteří a s hrudní kostí.
Spojení žeber s páteří (artt. costovertebrales) reprezentují spoje žeberních hlaviček s těly obratlů a spoje žeberních hrbolků s příčnými výběžky.
Spojení žeber s hrudní kostí (artt. sternocostales) jsou kloubní spoje žeberních chrupavek (hlavice) se zářezy na okrajích hrudní kosti. Oba typy kloubů mají krátká a tuhá pouzdra, nedovolující velké pohybové exkurze.
Mezi chrupavkami 6.–10. žebra se v místě kontaktu chrupavek vytvářejí spoje sloužící k připojení nepravých žeber k chrupavkám předchozích žeber. Souvislá kloubní pouzdra se netvoří a pohyblivost těchto spojů je minimální.
Žebra se při dýchání zdvihají, klesají a otáčejí kolem osy kostovertebrálních kloubů, tj. kolem osy jdoucí krčkem žebra. Přitom se přední konce žeber zdvihají (zároveň s hrudní kostí) a v předozadním směru zvětšují hrudní dutinu. Tento pohyb je nejvydatnější u 6.–8. žebra. První tři páry žeber se pohybu příliš neúčastní. Osa žeberního krčku se u dolních žeber sklání dozadu a zevně. Proto se při pohybu dolních žeber rozšiřuje hrudní dutina i v příčném směru.
Zvětšování hrudní dutiny v předozadním směru je považováno za tzv. horní typ dýchání; zvětšování v příčném směru je dolní typem dýchání. Svoji roli při zvětšování hrudní dutiny hraje i rozdílné zakřivení žeber.
V kineziologii hrudníku se většinou akcentuje pohyb žeber. Velmi významné jsou ale i pohyby hrudního oddílu páteře. Jak bylo uvedeno:
Při předklonu se hrudník oplošťuje, klesají žebra a mezižeberní prostory se zužují. Orgány břišní dutiny se vtlačují do hrudní dutiny a vytlačují před sebou bránici. Hrudník se tak dostává do krajního expiračního postavení.
Při záklonu hrudní páteře se celý děj obrací – hrudník se dostává do inspiračního postavení.
Kostra hrudníku svým tvarem, stavbou a spojením jednotlivých kostí vytváří konstrukční předpoklady pro realizaci dýchacích pohybů. Aktivní pohyb, tj. především vdech, je uskutečňovaný pomocí dýchacích svalů.
Dýchací svaly tvoří funkční celek. Z hlediska mechanizmu dýchacích pohybů dělíme zúčastněné svaly na:Primární expirační svaly jsou poměrně málo účinné. Výdech – expirium– je proto převážně pasivní proces, který zajišťuje pružnost plicního vaziva a elasticita hrudní stěny. Pokud vydechujeme bez odporu, tj. s otevřenými ústy, postačí pružnost všech dýchacích komponent a gravitační síla působící na vzpřímený trup. Při výdechu nosem se expirační svaly již mírně aktivují.
Auxiliární expirační svaly se uplatňují při dýchání proti odporu. Obecně ale platí, že expirium je vzhledem k akumulaci energie elastickými strukturami méně energeticky náročné než inspirium.
