Největšími vývojovými změnami prošla na dolní končetině noha. Primární funkcí nohy většiny dnešních primátů je - podobně jako u ruky, úchop. Noha primátů proto představuje vysoce pohyblivý a také taktilně velmi citlivý orgán. Teprve lidská noha je podstatně méně pohyblivá a je adaptována především na chůzi. V lokomočním cyklu pak reprezentuje přenosný článek, kterým je propulzní síla bércových svalů expandována na podložku. Pružnost chůze i stoje zajišťuje příčné a podélné sklenutí nohy.
Má-li být těleso stabilní, musí být podepřeno ve třech bodech a těžiště musí být mezi těmito body. Noha má také tři opěrné body: hrbol patní kosti, hlavičku prvního matatarzu a hlavičku pátého metatarzu. Mezi těmito opěrnými body jsou vytvořeny dva systémy kleneb – příčná a podélná. Klenby chrání měkké tkáně plosky nohy a umožňují pružný nášlap.
Příčná klenba nohy je mezi hlavičkami prvního až pátého metatarzu. Nejzřetelnější je v úrovni klínovitých kostí a kosti krychlové. Příčnou klenbu 1podchycuje tzv. šlašitý třmen tvořený úponovými šlachami předního holenního svalu a dlouhého lýtkového svalu. (Viz úpony těchto svalů.) Pro udržení obou nožních kleneb je této třmen rozhodující.
Podélná klenba nohy je výrazně vytvořena na vnitřním okraji nohy. Na zevním okraji je podstatně nižší.
Podélnou klenbu udržují vazy a svaly orientované v plosce nohy podélně a šikmo. Za významný sval udržující podélnou nožní klenbu je pokládán především přední holenní sval, který svým úponem táhne vnitřní okraj nohy nahoru.
Udržení příčné u podélné klenby je pro pružnou chůzi, stoj i další pohybové stereotypy nesmírně důležité. V klasickém pojetí jsou obě klenby udržovány pasivně - tvarem a architektonikou kostí, klouby a vazy; a aktivně - pomocí svalstva nohy a bérce. Příčnou klenbu udržují všechny příčně probíhající struktury (především šlašitý třmen); podélnou klenbu spíše struktury orientované souběžně s dlouhou osou nohy.
Medicínské zkušenosti ukazují, že bez aktivního svalového zajištění krátkými i dlouhými svaly (intrinsic muscles) se obě klenby bortí a vzniká některý typ ploché nohy.
Situaci poněkud komplikují výsledky elektromyografických studií, které ukazují, že při normálním zatížení nejsou svaly odpovědné za udržování klenby vůbec aktivovány, a teprve při zatížení, které se ale při běžné chůzi vůbec nevyskytuje, dochází k jejich kontrakci.
Není také jednoty v názoru na rozložení hmotnosti těla na nohu. Poslední výsledky ukazují, že 60 % hmotnosti směřuje do zadní části nohy a 40 % do přední části. Nelze vyloučit, že celý problém spočívá v tom, že aktivně se kontrahující svaly (registrované EMG) představují dynamickou rezervu, která se uplatňuje až při udržení nožní klenby vystavené zvýšené zátěži.
Tyto skutečnosti opět nemění nic na zkušenosti, která vede k aktivnímu posilování všech svalových složek, které se na udržení nožní klenby podílejí.
