Svaly jsou kolem kloubů rozloženy ve skupinách a působí v různých směrech.

• Agonisté jsou svaly působící a iniciující pohyb v jednom směru.
• Antagonisté vyvolávají protichůdný pohyb – pohyb v opačném směru.
• Synergisté jsou svaly zúčastněné na provedení určitého typu pohybu.

Souhra agonistů a antagonistů je pro pohyb nesmírně významná. Vyvážené působení těchto protichůdných svalových skupin totiž stabilizuje určitou polohu těla i jeho segmentů.

Například řada agonistů a antagonistů (svalů trupu a dolních končetin) tvoří posturální systém, dynamicky udržující mj. vzpřímenou polohu těla.

V průběhu pohybu je obvykle uvolněn jen pohybující se segment těla. Zbývající části jsou naopak znehybněny, stabilizovány a fixovány. Svalům, které tuto fixaci provádějí, říkáme svaly fixační. Tyto svaly optimalizují prováděný pohyb. Např. extenzi v kolenním kloubu sice provádí čtyřhlavý stehenní sval, ale při bližší analýze pohybu zjistíme, že vlastně extenzi zajišťuje především přímý stehenní sval, a zbývající ploché hlavy svalu čtyřhlavého svalu dosaženou extenzi bérce pouze fixují.

Z uvedeného příkladu je také zřejmé, že sval chápaný jako jedna anatomická jednotka, může mít různé funkce. Přitom nemusí jít o tak složitý svalový komplex, jakým je čtyřhlavý stehenní sval. I jednodušší sval, např. dvojhlavý sval paže flektuje předloktí, ale zároveň provádí i jeho supinaci. U svalů proto rozlišujeme hlavní a vedlejší funkci.

Z funkčního hlediska mají tedy svaly dvě základní funkce:

1. stabilizační (neutralizační), a
2. kinetickou. Určitým druhem pohybové stabilizace je tzv. neutralizace.

Neutralizační svaly svojí kontrakcí ruší nevhodný směr pohybu vyvolaný hlavními i vedlejšími svaly. Můžeme zůstat u příkladu s dvojhlavým svalem paže. Chceme-li provést čistou flexi předloktí, musíme potlačit – neutralizovat supinační účinek šikmého úponu šlachy dvojhlavého svalu. Neutralizačními svaly se v tomto případu stávají pronátory předloktí – svaly, které jsou antagonisty supinátorů.

Také kinetické funkce svalů mají určité zvláštnosti. Podle vztahu ke kloubu (kloubům) je rozdělujeme na jednokloubové a vícekloubové.

• Jednokloubové svaly mají vztah jen ke kloubu, nad kterým procházejí. Při kontrakci působí jednokloubový sval na obě kosti, ke kterým se upíná. Je-li jedna z kostí fixována, přitahuje sval druhou kost. Vyvolává pohyb vždy pouze v jediném kloubu.
• Vícekloubové svaly mají ke kloubům, nad kterými procházejí, různý a v průběhu pohybu měnící se vztah.

Nejvýrazněji se vícekloubové svaly pohybově uplatňují v kloubu, který je nejblíže ke svalovému úponu. V kloubech, které svaly míjejí, mají převážně pomocné a stabilizační funkce. Vícekloubové svaly nemohou ve všech kloubech, nad kterými probíhají, provést současně plný rozsah pohybu v jednom směru – např. flexi. Museli by se totiž smrštit o více než 50 % své délky, což svaly nedokážou. Tomuto jevu říkáme aktivní svalová insuficience.

Například při úplné extenzi v kyčelním kloubu (zanožení) nemůžeme plně ohnout koleno. (Svaly na zadní straně stehna provádějí extenzi kyčle a flexi kolena!)

Vícekloubové svaly také nedovolují vykonat maximální pohyb v opačném směru. Tomuto jevu říkáme pasivní svalová insuficience. Například při plné extenzi kolena nelze zcela ohnout dolní končetinu v kyčli.

Aktivní a pasivní svalová insuficience je velmi významná funkční vlastnost vícekloubových svalů. Je nutné ji respektovat při vyšetřování pasivní pohyblivosti kloubů, testování svalové síly, při provádění léčebné tělesné výchovy nebo analýze sportovního pohybu.

Ve speciální části kineziologie se k těmto, snad příliš „teoretickým“ problémům vrátíme ve zcela konkrétních situacích.

Pohyb bychom mohli dále analyzovat podle nejrozmanitějších kritérií a hledisek. Analýza je ale jen prvním stupněm poznání. Pohyb – úmyslný i automatický, je komplexní syntetický jev, ve kterém je hlavním integrujícím prvkem inervace svalů – řízení pohybu nervovým systémem.