Horní i dolní končetina mají shodný stavební plán a také svým původem se nijak podstatněji neliší – vývojově odpovídají párovým hrudním a břišním ploutvím prvohorních ryb. Rozdíly ve stavbě a tvaru obou končetin u člověka vyplývají z jejich rozdílné funkce.
Horní končetina je komunikační a manipulační orgán - orgán, který nám umožňuje spojení s okolím i s vlastním tělem. Horní končetina dovoluje dosáhnout na kterékoliv místo na těle - přitom řadu míst vlastního těla nikdy přímo neuvidíme!
Pro horní končetinu je typický jemně odstupňovaný a typově diferencovaný pohyb.
Proto již pletenec horní končetiny, kterým je končetina připojena k trupu, je mimořádně pohyblivý – jde vlastně o řetězec různě pohyblivých článků. Kořenový kloub horní končetiny – ramenní kloub – je nejpohyblivějším kloubem těla.
Pletenec horní končetiny není ani souvislý ani uzavřený řetězec kostí. Tím se závěs horní končetiny zásadně liší od poměrně rigidního a souvislého kostěného kruhu pletence dolní končetiny. Pohyblivost je zajištěna především připojením pletence pouze v jediném bodě: klíční kost + hrudní kost.
Celý systém kostí, spojů a svalů pletence horní končetiny je vystaven tahovému i tlakovému zatížení, které je ve fyziologických hodnotách schopen absorbovat. Větší tahová zátěž se přenáší až do sternoklavikulárního kloubu, jehož napjaté pouzdro se stává zdrojem signálů reflektoricky aktivujících trapézový a malý prsní sval. Po této aktivaci oba svaly táhnou klíční kost k hrudní kosti.
Přenos tlakové zátěže (nárazu) obvykle směřuje do jamky ramenního kloubu a prostřednictvím lopatky, resp. vazu mezi klíční kostí a lopatkou je přenášena kostoklavikulárními vazy na první žebro. Pohybové transmise hrají významnou roli nejen v mechanismech poškození jednotlivých složek pletence, ale i skeletu horních partií hrudníku. Pohyb pletence je vždy komplexní proces, a jakýkoliv pohyb lopatky je vždy spojen s pohybem klíční kosti. Např. při abdukci a flexi paže, rotuje klíček podél své dlouhé osy atd.
Ve stavbě pletence horní končetiny se řeší základní, ale zároveň kontradiktorní situace: zajištění velké mobility, ale zároveň maximální stability končetiny.
Ideální zabezpečení stability pletence horní končetiny a stability ramenního kloubu sice neexistuje, ale přijatelné řešení je obsaženo v charakteristice pohybu lopatky. Pohyb paže vyvolává změnu polohy kloubní jamky ramenního kloubu, tj. lopatky v jejím vztahu k hrudní stěně. Klíční kost přitom hraje roli vzpěry, která tyto polohy vymezuje. Při pohybu pletence se jamka ramenního kloubu pohybuje po obvodu kruhu, jehož poloměr je dán délkou klíční kosti. Vnitřní okraj lopatky se přitom pohybuje po křivce s poměrně krátkým poloměrem – zevní okraj vykonává delší dráhu pohybu. Z toho vyplývá, že vzájemná poloha klíčku a lopatky podléhá změnám, jejichž rozsah určuje tuhost spoje mezi klíční kostí a lopatkou. Tato tuhost limituje mobilitu horní končetiny.
Další omezující moment také vyplývá z pohybu lopatky.
Rotace lopatky (viz ramenní kloub) a s ní spojená horizontalizace kloubní jamky, vede k horizontalizaci směru průběhu řady svalů upínajících se na lopatku. Tah takto prostorově orientovaných svalů představuje také významný fixační moment při stabilizaci celého systému pletence.
Stabilita ramenního kloubu je zajištěna především svaly. Úprava chrupavčitého lemu jamky ani existence kloubních vazů, nezajišťuje kloub natolik, aby úplný výpadek svalové funkce nebyl v některých případech provázen luxací hlavice pažní kosti.
Ramenní kloub je nejstabilnější při abdukci až mírné elevaci. U volně visící končetiny směřuje většina sil působících na kloub pod kloubní jamku, a končetina je nestabilní.
Dominantní funkci horní končetiny odpovídá nejen subtilnější stavba skeletu a úprava kloubních spojů, ale i charakteristické uspořádání svalových skupin. Mohutné, vícekloubové svaly převládají v bezprostředním okolí pletence končetiny a na paži.
Pro předloktí jsou typické štíhlé, ploché a dlouhé vícekloubové svaly sdružující se do funkčních vrstev a skupin. Krátké svaly vlastní ruky jsou koncentrovány do dlaně a na hřbet ruky zasahují pouze dlouhé svaly (šlachy) z předloktí. Svaly ruky, zvláště svaly palce, mají ze svalů horní končetiny nejmenší motorické jednotky, a tím i nejjemněji diferencovaný pohyb. Ruka je především úchopový orgán.
