Anatomicky se převodní systém skládá ze sinuatriálního uzlíku, síňokomorového uzlíku a ze síňokomorového svazku s jeho raménky a koncovými vlákny. (Obr. 8.4.)

Sinuatriální uzlík (sinusový) leží ve stěně pravé předsíně při ústí horní duté žíly do pravé síně.

Atrioventrikulární uzlík (síňokomorový) leží na rozhraní pravé síně a komory, v zadním úseku srdeční přepážky.

Z atrioventrikulárního uzlu začíná síňokomorový svazek (Hisův svazek) vláken, který se v mezikomorové přepážce dělí na pravé a levé raménko. Vlákna obou ramének zahybají pod endokard komor a pokračují rozvětvením do sítě Purkyňových vláken. Purkyňovými vlákny jsou pak elektrické impulzy rozváděny do svaloviny komor, kde tato vlákna končí.

Mikroskopickou stavbou se převodní systém některými znaky podobá svalové tkáni ze které vznikla; jinými funkčními znaky připomíná nervovou tkáň jejíž funkci převzala.

Převodní systém dokáže svoji látkovou výměnou rytmicky navozovat tvorbu elektrických vzruchů, které vyvolávají smrštění srdečního svalu. Látková výměna, na jejímž základě vznikají v sinuatriálním uzlíku vzruchy, je rozhodující pro klidový rytmus srdečních stahů. Uzlík vysílá asi 70 elektrických impulzů za minutu, které vyvolávají stejný počet systol. Protože sinusový uzlík určuje základní (primární) rytmus srdeční činnosti, nazýváme jej "časovačem rytmu" nebo uzlíkem primární srdeční automacie.

Uzlík atrioventrikulární vysílá do myokardu komor pouze asi 40 - 50 impulzů. Tento impulzový rytmus se za normálních podmínek neprojevuje, protože je "překrytý" rychlejšími impulzy z primárního sinusového uzlíku.

Dojde-li k přerušení převodního systému mezi sinusovým a síňokomorovým uzlíkem, převezme atrioventrikulární uzlík vůdčí aktivitu a srdce se stahuje pomaleji - v rytmu impulzů vysílaných tímto uzlíkem.

Vegetativní (autonomní) nervy ovlivňují zrychlením (zátěž) nebo zpomalením (spánek) srdeční rytmus pouze v určitém rozsahu. Srdce se tedy smršťuje nezávisle na inervaci. Inervace má pro řízení srdečního rytmu pouze regulativní význam.