Celé pákové uspořádání středoušních kostí slouží k převodu vzdušných kmitů na kmitání kapaliny ve vnitřním uchu. Pákový mechanismus kůstek také silně zesiluje drobné pohyby bubínku. Mezi plochou bubínku (50 - 90 mm2 ) a malou ploškou třmínku, kterou třmínek vyplňuje oválné okénko (3,2 mm2 ) je totiž velký nepoměr. Pohyb bubínku je řetězem kostí "koncentrován" na nepatrnou plochu, což znamená asi třicetinásobné zvětšení síly kmitu. (Obr. 15. 4.)

Zároveň jsou sníženy i ztráty zvukové energie. Pohyb středoušních kůstek je i ochranným zařízením aparátu vnitřního ucha. Je-li přicházející zvuk příliš silný, pohnou se středoušní kůstky a v jejich vzájemném pohybu se utlumí část nárazu zvukové vlny. Ve středoušní dutině je vzduch, jehož tlak je stejný jako tlak atmosferický. Při změnách atmosferického tlaku (např. při změně nadmořské výšky), tlak ve středouší kolísá. Ztěžuje se tím pohyb kůstek a zhoršuje sluch. Vyrovnání měnících se tlaků zabezpečuje Eustachova trubice, která otevíráním a zavíráním svého nosohltanového ústí vyrovnává ve středoušní dutině tlak. (Proto je zduření nosohltanové sliznice vedoucí k ucpání ústí trubice provázeno zhoršením sluchu.)

K dráždění receptorů dochází následujícím mechanismem: Zvukové vlny usměrněné a zesílené zevním zvukovodem, jsou pákovým mechanismem středoušních kostí převedeny na malou plošku třmínku, který je vsazen do oválného okénka. Za oválným okénkem je ve skalní kosti uložen blanitý hlemýžď.

Blanitý hlemýžď je vazivová, slepě uzavřená trubička zavinutá do tvaru ulity. Mezi stěnou hlemýždě a spánkovou kostí je nepatrná štěrbina, ve které je vodnatá tekutina. Stejná tekutina je i uvnitř blanitého hlemýždě. V hlemýždi je i vlastní sluchový receptor - Cortiho orgán. Funkční část (receptory) Cortiho ústrojí tvoří vláskové buňky, které nasedají na vazivovou membránu uvnitř hlemýždě. Membrána se skládá z paprsčitě uspořádaných vláken, která jsou u báze hlemýždě krátká, silná a více napjatá. Směrem k vrcholu hlemýždě jsou pak vlákna stále delší,tenčí a volnější.

Zvukové vlny pohybují třmínkem a ten rozkmitává tekutinu uvnitř kostěného hlemýždě. Vlnění kapaliny je přenášeno přes stěnu blanitého hlemýždě na tekutinu uvnitř hlemýždě. Pohyb kapaliny vyvolává chvění vazivové membrány Cortiho orgánu a dráždí vláskové buňky.

Podráždění Cortiho orgánu může vyvolat i chvění lebečních kostí, které se přenáší spánkovou kostí na blanitý hlemýžď. Tomuto vedení říkáme kostní vedení, na rozdíl od běžného vedení zvuku vzduchem. Kostní vedení se uplatňuje při slyšení vysokých tónů, při slyšení vlastního hlasu a při poruchách převodu zvuku středouším.

Membrána Cortiho ústrojí je "naladěna" na různé vysoké tóny. Při bázi hlemýždě jsou to vysoké tóny a při vrcholu tóny hluboké. (Výška tónu je dána počtem kmitů těles. Sílu zvuku určuje rozsah - amplituda kmitání.)

Podle výšky přicházejícího zvuku se rozechvívá vždy ta část membrány, jejíž ladění odpovídá výšce zvuku. Kmitající úseky membrány dráždí proto vždy pouze určitou skupinu vláskových buněk. Střední kmitočty jsou rozloženy přes většinu délky Cortiho orgánu a jsou umístěny tak, že každá oktáva zaujímá přibližně stejnou délku. To odpovídá také nejlepší rozlišovací schopnosti v oblasti středních kmitočtů. Vláskové buňky Cortiho orgánu jsou opředeny nervovými vlákny a vzruchy vzniklé drážděním vláskových buněk jsou vedeny vlákny osmého hlavového nervu do mozkového kmene a dále do mozkové kůry. Citlivost sluchového ústrojí je vysoká. Rozlišujeme tóny od 16 - 20 000 kmitů, v rozsahu až jedenácti oktáv.